 Django
Reinhardt
 23. ledna 1910 se v Liverchies
v Belgii narodil nejlepší jazzový kytarista všech dob Jean Baptiste
Reinhardt. Jeho rodiče, francouzští Romové, s ním kočovali Francií, severní
Afrikou a Itálií, aby se posléze usadili ve své maringotce v táboře před
předměstím Paříže. Mladý Django, jak mu brzy začali v rodině říkat, se
nejdříve pokoušel hrát na housle, což mu podle pamětníků šlo velice dobře. U
houslí však nevydržel, stejně jako u šestistrunného banja, a tak vzal coby
devítiletý poprvé do ruky kytaru.
Nikdy nechodil do nějaké hudební školy či
kurzu, techniku hry odkoukával od kytaristů, kteří hráli musette [mizet],
což byl tehdy velmi populární lidový tanec v třídobém rytmu. Django se učil
přímo geniálně rychle a již ve dvanácti letech si začal vydělávat jako
kytarista u tehdy známého harmonikáře Vetese Guerina. Netrvalo dlouho a jeho
univerzálnost, s jakou se dokázal postavit v podstatě k jakémukoli
tehdejšímu repertoáru, se stala brzy proslulou. Začal být žádaný nejen
spoustou lidových muzikantů a potulných, více či méně známých varietních
umělců, ale již v osmnácti letech dokázal na sebe upozornit i ty muzikanty a
zpěváky, kteří vydávali desky.
Django se s velkým úspěchem účastnil několika
desítek nahrávacích frekvencí, takže se zdálo, že jeho kariéře nestojí nic v
cestě. Ale potom přišla osudná druhá listopadová noc roku 1928. Od
převrácené svíčky se vznítila celuloidová květina, která zdobila stěnu
maringotky. Maringotka vzplála tak rychle, že Django a jeho manželka si
zachránili jen holé životy. Django sám měl další popáleniny na levé polovině
těla. Jeho levá ruka byla v takovém stavu, že lékaři dokonce uvažovali o
amputaci! Naštěstí pro Djanga a svět kytary od této myšlenky upustili, ale
přesto mu nedávali příliš šancí na to, že jeho levá ruka bude nějak zvlášť
funkční. Osmnáct měsíců trvala následná rehabilitace, která na Djangův popud
zahrnovala i hru na kytaru. Ten, vida, že malíček a prsteníček levé ruky už
budou prakticky k nepotřebě, začal používat zbylé prsty a to tak, že se mu
pod tlakem těchto okolností v podstatě podařilo vytvořit zcela unikátní styl
prstokladu, který se výraznou měrou podílel na jeho další kariéře!
Reinhardtovy skladby dnes patří k nejobtížnějším i pro kytaristy, kteří
můžou používat všechny prsty levé ruky. Proto se zdá neuvěřitelné, že Django
dokázal tyto skladby komponovat a hrát s handicapem dvou nefunkčních prstů!
V době své léčby objevil nahrávky Louise Armstronga, Duke Ellingtona a
dalších velikánů amerického jazzu, což podle jeho vlastních vzpomínek byl
ten hlavní impuls, aby začal opět intenzivně cvičit na kytaru. Zvlášť ho
upoutaly nahrávky houslisty Joa Venutiho a kytaristy Eddieho Langa, kteří
spolu vytvořili pro jazz nástrojově sice méně obvyklé dueto, ale Djangovi se
právě toto spojení zamlouvalo už jenom vzhledem k jeho původnímu nástroji –
houslím. Na profesionální pódia se Django vrátil roku 1930 a po několika
týdnech různých jamů (otevřená setkání jazzových muzikantů) a koncertních
šňůr se stal kytaristou tehdy známého zpěváka Jeana Sablona. Byla to spíše
existenční záležitost, protože Sablon zpíval tehdejší populární hudbu,
Djangovi nepříliš blízkou. Na jednom jamu se setkal s dalším geniálním
romským muzikantem – houslistou Stéphanem Grappellim, který byl také
fanouškem dueta Venuti & Lang.
Po několika společných hraních bylo oběma
jasné, že si hudebně dokonale rozumějí, a tak roku 1934 vznikla pro svět
jazzu dnes již klasická formace Quintette du Hot Club de France, která po
dobu své existence několikrát pozměnila svůj název, nejčastěji na Hot Club
Quintet. Základní sestavu vedle obou protagonistů tvořili ještě basista
Louis Vola, doprovodný kytarista Joseph "Nin-Nin" Reinhardt (Djangův starší
bratr) a Roger Chaput (Djangův bratranec).Quintet natočil své první nahrávky
pro vydavatelství Ultraphone, a to již v prosinci 1934. Novost a neotřelost
těchto nahrávek včetně originality Reinhardta a Grappelliho udělaly okamžitý
dojem a Quintet začali vystupovat a nahrávat po celé Evropě. Během dalších
několika let se zvěst o nich dostala i do USA, takže mnohé americké jazzové
hvězdy, jako Coleman Hawkins či Benny Carter, je angažovaly na svá evropská
turné. Djangova kytara je na dobových nahrávkách úžasná, jeho improvizace se
stávaly pověstnými a on sám se jen usmíval, když se k němu donesly řeči o
tom, že je na nahrávkách jeho kytara urychlena. V jednom časopise se dokonce
na toto téma polemizovalo, ale tyto pověsti o studiových dodatečných
úpravách rychlosti jeho hry vždy zmlkly po hojně navštěvovaných Djangových
koncertech. Toto krásné období ukončila 2. světová válka. Grapelli se
rozhodl zůstat v Anglii, Reinhardt se vrátil do Francie, kde strávil celou
válku..Po obsazení Francie nastalo pro Djanga těžké období. Francouzští
Romové se stali cílem nacistických perzekucí, ale Django celé to běsnění
nakonec přežil. A to nejen díky své nezdolné osobnosti a notné dávce štěstí,
ale zejména díky pochopení jednoho německého důstojníka (dodnes se jedná o
historickou záhadu, protože jméno tohoto důstojníka, který Djanga vlastně
celou tu dobu kryl, se nepodařilo zjistit). Jakmile válka skončila,
Reinhardt a Grappelli se dali opět dohromady a Quintet opět začal
koncertovat a nahrávat. Během následujících let hrál snad ze všemi
tehdejšími jazzovými velikány, včetně Duka Ellingtona. Po tomto velmi
tvůrčím období se Django stěhuje z Paříže na venkov, kde se čím dál více
věnuje svým koníčkům, rybolovu a kulečníku. A právě při kulečníku v jedné z
místních hospod ho zcela náhle ranila mrtvice. Bylo mu 43 let. V průběhu své
hudební kariéry nahrál neuvěřitelných 870 hudebních titulů, dnes již těžko
překonatelných. Pro všechny jazzové kytaristy dodnes zůstává největší géniem
jazzové kytary a celoživotním vzorem.
Vojtěch Lavička |
