Život s handicapem

24.01.2011

Nevidím už od svého narození. Narodila jsem se o 2 měsíce dříve, než měla moje maminka termín porodu.

Za to, že nevidím, vděčím doktorům. Cítím se, jako kdyby mě někdo snesl navždy před oči neprostupnou tmu. Svět okolo sebe vnímám hlavně sluchem. Všechno dělám po paměti. Takto mechanicky například cestuji do školy, pohybuji se po nějakém prostoru atd.

Někdy mám pocit, že se na mne lidé dívají skrz prsty. Když jsem v normální společnosti a snažím se mezi ostatní zapadnout a dokázat, že jsem jako oni, tak to většinou nevyjde. V některých podobných situacích si kladu otázku, proč to tak je, proč se na lidi s postižením někteří lidé dívají jako na nějaká podřadná stvoření, která si nezaslouží stejné jednání jako oni a jsou často vystaveni posměchu a urážlivým slovům. Myslím si, že je to proto, že si ještě nevyzkoušeli, jaké to je, když někdo žije neustále potmě. A nechápou, že mohou lidé s handicapem dokázat to samé jako zdraví lidé.

Myslím si, že je téměř nemožné, aby si lidé uvědomili, že by měli svůj postoj změnit. Ale asi se vždycky najdou lidé, kteří se k vám budou chovat pohrdavě a výsměšně. Na druhou stranu si ale myslím, že na každého jednou dojde, protože problémy a trápení se nevyhnou žádnému z lidí.

Doufám, že se to jednoho dne zlepší a lidé se budou k lidem s postižením chovat jako k sobě rovnému.

Kateřina Krčková (15 let)
ZŠ Jaroslava Ježka pro žáky se ZP, Praha