RASISMUS – ZBRAŇ V NESPRÁVNÝCH RUKOU

24.01.2011

S projevy rasismu se setkáváme dnes a denně. Snad jsem nebyl ve společnosti, kde by se neprobírala romská otázka, otázky přistěhovalectví a problémy menšin. Setkal jsem se s mnoha různými názory. Bohužel většina z nich byla záporných. Stůl, kolem něhož sedí 10 lidí, o této problematice dokáže diskutovat i po celý večer. Stále se mluví o tom samém. Sociální dávky, přistěhovalectví, ultrapravice, řešení rasové problematiky…

Při některých diskuzích ,,mi leze mráz po zádech“, ale zároveň se při výkladech některých lidí chytám za hlavu. Každý má sice právo se vyjádřit, ale do určitých mezí. Jak může člověk říkat něco, o čem se dostatečně neinformoval, a takovou faleš šířit dál? Problém bych viděl v nedostatečné vzdělanosti veřejnosti a jejím všeobecném rozhledu. Zdrojem informací zůstávají hlavně média, která veřejnost značně ovlivňují, někdy však i nesprávným směrem.

Ráno vstanu, snídám a zároveň sleduji ranní zprávy. Proběhne reportáž o ozbrojené loupeži. V další reportáži se dozvíme o stavu české ekonomiky, další se začne zabývat pochodem neonacistů a jejich plánovanou demonstrací. ,,Klasika“, řeknu si. Náckové se opět sešli, aby se porvali s policií a zahajlovali si. Odnesu si čaj k počítači a pustím internet. Na domovské stránce mi proběhne výsledek včerejšího fotbalového zápasu. Pod tím se však objeví méně výrazný nadpis článku o životě Romů na Slovensku. Do očí mě ,,praští“ otřesná fotka dětí hrajících si v bahně a fotografie matky v roztrhaných šatech, kojící své dítě. Článek byl zveřejněn před pár hodinami a už se objevují první komentáře ve stylu: ,,Dobře jim tak.“ Už mě to nijak nepřekvapuje.

Takové a podobné televizní programy jsou stejným denním stereotypem jako moje ranní snídání. Proč se však v médiích nedozvíme něco o úspěších a kultuře Romů, Vietnamců a jiných národů, které u nás žijí? Nikdo mi nenamluví, že by se nic nenašlo. Dozvídáme se jen negativní zprávy, které na nás pak působí. Česká veřejnost z velké části neví nic o romské kultuře, jejich jazyce a zvycích. Kromě určitých výjimek se prakticky nic nedozvíme. V opačném případě by se možná změnil postoj k menšinám žijícím u nás a u našich stolů bychom se třeba začali bavit o jiných tématech.

Během školního vyučování uslyšíme o náboženství, rasismu a diskriminaci mnoho. S náboženstvím a rasovou problematikou se nesetkáme v hodinách matematiky nebo chemie, ale když někdo začne při dějepisném výkladu o holocaustu vyprávět vtipy o koncentračních táborech, lze to považovat za opravdový extrém. Přijde mi, že se učitelé vyhýbají diskuzím na zmíněná témata. Hlavně v případech, kdy do třídy chodí student jiné víry nebo pleti. Do škol také dochází i odborníci na sociální problémy. Hovoří se hlavně o drogách a šikaně. Zastávám názor, že drogy jsou pro společnost méně nebezpečné než právě rasismus a diskriminace. Je snad něco horšího než podceňování, předsudky a omezování? Ve školách by se snad měl dát větší důraz na tyto problémy, protože jsou v naší společnosti aktuální.

Z české historie vyčteme, že náš národ má špatné zkušenosti s některými jinými národy a státy, od nichž se nám nedostalo pomoci ani v případě závazných smluv. Dnes žijeme v 21. století, nacistické, fašistické a komunistické ideologie už mají ležet hluboko pod zemí a závazné smlouvy se také mají plnit. Naší sociální budoucností je multikulturní společnost. Češi byli a jsou národ inteligentní, a proto se postupem času jistě naučí tolerovat jiné národy a rasy. Věřím, že se s nimi sžijí i ti, kteří to dnes ještě nedokážou. Je jen na nás samotných, jak se s problémem soužití dokážeme vyrovnat, jak dokážeme pochopit i ty, kteří se od nás něčím odlišují.

Poznámka na závěr: Všech zde zmíněných negativních situací jsem byl svědkem. Nic jsem si nevymyslel. Zažil jsem i horší případy nenávisti, posměšků a předsudků. Ty jsem zde nechtěl zmiňovat. Jejich urážlivost se na veřejnosti slušným způsobem nedá prezentovat a je složité pochopit, že něco takového kdy mohl někdo říct.

Patrik Truhlář (15 let)
Gymnázium Vlašim