Příběh mé nejlepší kamarádky

24.01.2011

S mámou jsme se přestěhovali do Prahy. Nebylo to moc příjemný, nikoho jsme v Praze neznaly, máma si musela najít práci a ještě k tomu nová škola. Co když si nenajdu žádný kamarádky, co učitelé a ještě tak velký město?

Tak přišel den D, měla jsem nastoupit do nové školy. Máma chtěla jít se mnou, takovej trapas, kdyby mě tam přivedla… Proto jsem řekla, že to zvládnu sama, vím přece, do jaké třídy jít a jakou mám učitelku a rozhodně nejsem žádná puťka, abych se nezeptala… První věc byla dobrá, zvládla jsem cestu metrem a tramvají, další – školu jsem našla a potom i třídu. Ale když jsem otevřela dveře, čekal mě docela šok, skoro celá třída byla romská, až na pár bílých kluků… Co budu dělat? Co když mě budou nadávat a posmívat se mi? Co když mě nebudou chtít vzít mezi sebe?

No, posadila jsem se na židli, která byla jediná volná a vedle seděla moje budoucí nejlepší kamarádka Linda. Zjistila jsem, že je to fakt super holka – chytrá, hezká a strašně hodná. Díky ní jsem zapadla úplně skvěle mezi ostatní, nikdo neřešil, jak vypadám nebo odkud jsem.

Ale teď se vrátím k Lindě… Byla jsem skoro tři týdny nemocná, tak jsem se strašně těšila do školy, jako spolu všechno probereme a Linda mě seznámí se všemi novinkami. Ale ona prostě přišla do školy, skoro vůbec se se mnou nebavila a byla nějak mimo, od toho dne jsem ji vůbec nepoznávala.

Ubíhal den za dnem, Linda se mnou nemluvila, a dokonce se přestala bavit i se svým klukem. Začala jsem ji vídat s divnejma lidma a taky začala kašlat na školu. Jednou jsem zaspala a přišla pozdě do školy a před školou zahlédla batoh, který patřil mojí kámošce. Co teď budu dělat? Co se stalo? Kde je? Třeba ji někdo unesl… Chvilku jsem ještě čekala, jestli se někde neobjeví. Dlouho jsem stejně čekat nemohla a spěchala do školy. Celou dobu jsem se naprosto nesoustředila, vůbec jsem nevnímala… Pořád přemýšlela, co dělat. Nechtěla jsem se ptát spolužáků, abych jí neudělala nějaký problémy. Ale stejně, strašně jsem se bála a hned po škole jsem utíkala k Lindě domů.

Otevřela mi její maminka, byla celá uplakaná a úplně hotová. Když viděla batoh, začala zase brečet a pozvala mě dovnitř. Tam mi vyprávěla, že se Linda v noci nevrátila domů. Poslední dobou se pořád hádaly a protože se s manželem rozvádí, začala Linda strašně blbnout. Chodila domů opilá, vracela se dost pozdě a nikdy jí nechtěla říct, kam jde a s kým se vídá. Prosila mě, ať se zkusím zeptat kamarádů. Když jsem šla pryč, vůbec jsem to nechápala, proč mi nic neřekla? Určitě bych jí pomohla. Je teda pravda, že jsem si našla kluka a dost jsme byli spolu. Ale kdyby za mnou přišla, určitě bych jí pomohla a poradila. Proč to dělala? Chtěla zapadnout do nějaké party?

Loudala jsem se a přemýšlela, co budu dělat. Když jsem přišla domů, mamka se tvářila dost divně. Vypadala smutně, když jsem se jí zeptala, co se děje, řekla mi, že volala Lindy maminka. Lindu převezli do nemocnice, protože se pokusila o sebevraždu. Když to dořekla, utíkala jsem do nemocnice. Přišla jsem do pokoje, když jsem ji uviděla, vzala jsem ji za ruku a slíbila jsem si, že budu rozhodně lepší kamarádkou. Ona mi pomohla a já ji v tom nechala, už se to nesmí stát.

Uvědomila jsem si, sice pozdě, že každýho může ranit úplně něco jinýho. Nebudu už nikoho odsuzovat, když se změní, do hlavy druhým prostě nikdo nevidí…

Tereza Dostálová (13 let)
ZŠ Tolerance, Praha