PER ASPERA AD ASTRA

24.01.2011

V naší zemi si pod pojmem rasista většinou představíme člena extrémistické skupiny s holou lebkou. To ale rasista nemusí nutně být. Rasistou může být kdokoliv z nás. Každý, kdo vyjadřuje svůj úhel pohledu na lidi jiného etnika, ať už opovržlivými pohledy nebo urážkami. Sama jsem vyrostla v silně rasistickém městě, a tak vím, jak se takový rasismus u obyčejných lidí projevuje. Většinou je postavený na urážkách přímo mířených na barvu, vzhled či vystupování jedince. Rom je totiž v naší bílé společnosti chápán jako naprostý okraj na té nejnižší sociální úrovni.

Ale takové nahlížení na Romy je podivuhodné a absurdní. Co nás bílé vlastně přivádí k tomu, mít na lidi jiné kultury takový názor? Narodili se a prošli stejným vývojem jako my. Stejně jako my mají duši a stejně tak i právo na život. Při nejmenším byl jejich předurčený modus vivendi stejný jako ten náš. To by tedy mělo znamenat, že jejich utlačování je naprosto proti všem přírodním zákonům. Nepochybně se nám nemusí zamlouvat všechny romské zvyky a ani se to od nás neočekává, jiný kraj, jiný mrav, to nám ale stále nedává žádnou pravomoc opovrhovat lidmi z jiného kraje.

Než se pokusím přiblížit etnickou problematiku, vžijme se do života černého a položme si otázku, zda vůbec máme tak silnou povahu, abychom vydrželi nekonečné urážky. Představme si, že většina země, ve které žijeme a kterou takto považujeme za vlastní, nás nenávidí a my se musíme denně s touto nenávistí potýkat. Jak bychom se vyrovnali s takovou vlastizradou? Z toho vůbec nejzákladnějšího principu, to jest princip lidský, humánní, pozorující daný subjekt jako personu s křehkou duší čili psychikou. Protože „každý člověk by se měl chovat tak, jako by na něm závisel chod celého lidstva“ a jak by se pak choval ke zbytku světa tak narušený člověk? Tedy Romové, tím spíše jakožto občané a příslušníci České republiky s právem volit, mají mít stejné právo na život bez ponižování, stejně tak jako my. Tento standard je prostě očekáván.

Další věc, která by neměla být pro regulaci rasismu zavádějící, je osobní život a životní podmínky, ve kterých Romové žijí. Je třeba respektovat osobní soukromí a ani ho nijak nenapadat či odsuzovat. Pokud už máme ten pocit, že se cikáni chovají nezákonně, či nějakým způsobem ohrožují morální, etické nebo sociální hodnoty a pravidla, stále ovšem nemáme právo se jakýmkoliv způsobem osobně podílet na napravení takového chovaní.

Navíc protizákonné jednání není ale problémem pouze některých skupin menšiny, nýbrž po vlastním zkoumání společnosti, ve které se pohybuji já a moji vrstevníci, si mohu dovolit říci, že chování nemorální a silně překračující veškerá společenská pravidla, se nevyhýbá ani bílé části populace. A tím nemyslím jen extrémistické skupiny, ale obyčejné mladé lidi, kteří nejenže páchají zlo na sobě samých požíváním drog, počínaje marihuanou až po pervitin, ale také páchají škody na cizím majetku od krádeží až po ničení veřejného prostranství. Je třeba zdůraznit, že tito mladí lidé jsou většinou odpůrci Romů. Mladí odpůrci? To nutně evokuje další otázku. Jak je možné, že už teenageři jsou plni zášti k Romům, když „prozatím“ nejsou schopni udržovat své chování v mezích zákonů a morálky? Když tedy neumí rozlišit dobro od zla?

Jelikož prvotní socializaci u člověka zajišťuje rodina, znamená to tedy, že už naši nejbližší v nás pěstují jakýsi novodobý druh ostrakismu vedoucího často až k uctívání některých klíčových osob druhé světové války a následně řízení se jejich zásadami? Pokud budeme i nadále tuto averzi pěstovat v našich dětech už od malička, mohla by mít katastrofické následky. Prozatím tato nechuť vyvolává „pouze“ xenofobii a hromadný exod Romů do Kanady. Jak by ale taková nelibost pokračovala? Žijeme sice ve 21. století, ale i v polovině toho 20. jsme se setkali s perzekucí.

Na druhou stranu se v nedávné době objevila zpráva o rasismu naruby. Dva mladí chlapci ve věku 15 a 18 let romského původu surově zbili 13letého bílého chlapce kvůli tomu, že jim odmítl dát peníze. Hoch útok málem nepřežil a skončil na jednotce intenzivní péče. Povaha tohoto zločinu ale sahá mnohem hlouběji než jen do peněženky. Čin měl také opravdové obrácené rasové důvody. Starší pachatel na dítě křičel, že zažije to, co Romové v koncentračních táborech. Tato slova odkazují právě k násilí minulých let. Nicméně to samozřejmě není omluvou pro tak zrůdný skutek. Kdo je ale v právu? Byla toto první a poslední odplata za romskou genocidu? Můžeme říci, že se takové jednání už nikdy nebude opakovat, a to ani jako odplata za vítkovské žháře?

Naše země se nachází ve velmi palčivé situaci. Podle článku na jedné internetové stránce „anticikanismus“ v posledních letech zesílil. Asociace romských občanských iniciativ Evropy je přesvědčená o vině státu. Tvrdí, že ten posílá třetinu cikánských dětí rovnou do speciálních škol bezdůvodně (samozřejmě jsou případy, kdy se toto může stát, ale z 90 % případů je pravda jiná, jen minimum romských dětí je ve školách elitou, většina tam totiž bývá spíše postrachem), což zaviňuje nevzdělanost a takové děti potom znamenají nekvalifikovanou pracovní sílu a to jen prohlubuje existenci romských ghett, tedy jakéhosi „koloběhu rasismu“. Ovšem názor čtenářů je protichůdný. Vedle textu se totiž nachází hlasovací anketa, kde mohou čtenáři vyjádřit svůj názor na tezi článku, tedy jestli souhlasíme s tvrzením Romů o vině státu. 94 % čtenářů nesouhlasí a více než tři čtvrtiny obyvatel ČR chovají k Romům mnohdy až silné antipatie. Kde je tedy problém? Nebo spíše v kom je problém.

Ale další bod potvrzující segregaci Romů je bod způsobený z velké části jimi samotnými. Každému z nás je známo, že Romové žijí zpravidla na okrajích měst, ve čtvrtích zvaných ghetta. Takové ghetto bývá většinou obrovský starý dům, ve kterém žije mnoho cikánských rodin. Pokud s nimi v těchto „končinách“ žije i někdo z bílých obyvatel země, automaticky představuje subjekt s nízkým společenským hodnocením, a když na takové místo zavítá člověk žijící v alespoň přiměřených životních podmínkách, zděsí se a „vezme nohy na ramena“.

Všeobecná představa romského bytí je asi taková: celé společné prostředí, jakýsi hrozivý dvůr, kde si hrají děti, je špinavé, okolo se potuluje mnoho psů, tudíž se na mnoha místech objevují výkaly. V jiných prostorech, jako jsou chodby, nesvítí či chybí světla, ale z prachsprostého důvodu. Obyvatelé domu, si je totiž nainstalovali do svých bytů. A tak je zde k přístupu a pro orientaci potřeba baterka. Celý dům nepříjemně zapáchá močí a jinými obdobnými pachy. Všechno je rozbité, nefungující a jako by parodující high society.

Vlastně když stojíte zde a když už si vůbec vzpomenete, že na světě jsou i hezká místa, okolo kterých běžně procházíte bez povšimnutí, zamotá se vám hlava a je vám mdlo a teprve, když spatříte děti vybíhající zpoza rohu s cigaretou v ruce, pokřikující nevhodné a sprosté poznámky, málem omdlíte. Jejich oblečení je jako nějaký špatný vtip, napodobující oblečení chudých dětí v době války s rozdílem vybledlých obrázků z disneyovského světa na nich. V samotných soukromých, nutno podotknout nevelkých prostorech, pak žijí rodiny s, na západní poměry a standardy, až nebývalým počtem dětí. Není výjimkou, že tyto rodiny často žijí společně s babičkami a dědečky. Najednou stojíte přede dveřmi jedné z rodin, což jste neměli čas poznamenat, protože jste byli uneseni z nebývalého množství hluku a nových „vjemů“. Z druhé strany dveří se ozývá křik, už takhle máte strach, ale potom, co zaklepete na polorozpadlé dveře a zevnitř se ozve „D-R-Ž-T-E-H-U-B-U!“, to se vám teprve stáhne hrůzou hrdlo. Dveře se otevřou za silného skřípotu, vejdete dovnitř. Stojíte tváří tvář mladé slečně, jejíž výraz nedokážete dost dobře rozluštit, vypadá jako by byla… Pohlédnete na její břicho a vidíte, že je v pokročilém stádiu těhotenství. Aha, říkáte si a mezitím, co odhadujete její věk na 16 let, ne zrovna ohleduplně ji odstrčí nejspíše její životní partner, asi tak o 10 let starší, do cimry, ze které právě vyšel on sám, a surově a suše na vás zahaleká „Co tu kurva votravuješ?“. A tato slova, jako by sem skvěle zapadala a utvářela se vším, co tu tak prostě koexistuje se zbytkem světa, jednotný celek.

Já sama sebe nepovažuji za rasistu, ale i přes snahu respektovat „cikánskou kulturu, jejich kočovnou povahu a opovrhování usedlým životem též absenci smyslu pro budoucnost a povinnost,“ (Wikipedie) si takto bohužel představuji klasický cikánský život. Jaký tedy vůbec má být náš postoj k romské populaci? Pokud my překonáme veškerý odpor založený právě na diferenci cikánů, neměli bychom čekat stejnou odezvu i z druhé strany? Chci říct, chyba je vždy na obou stranách. Například Romové jsou považováni za silně nepřizpůsobivé a sociální dávky pobírající jedince, což bychom mohli považovat za jakýsi výsměch z jejich strany, jelikož se námi cítí utlačováni, ale tímto způsobem nás zneužívají.

Otázka pobírání sociálních dávek je mezi Romy silně rozšířená a existuje bohužel minimum Romů, kteří mají trvalou a hodnotnou práci. Nedávno se rozhodla vláda České republiky tvrdě zakročit proti bezhlavému přijímání štědrosti státu. Ministři práce a školství a zmocněnec pro lidská práva se rozjeli do Ústí nad Labem, aby pohrozili cikánským rodinám snížením sociálních dávek, pokud nebudou posílat své děti do škol. Řešení je to logické a impozantní.

Právě vzdělání je základem dobrého života. V historii není znám jediný příklad člověka, který by se neproslavil, aniž by přinejmenším nemrhal svým talentem, i pokud se sice studiím pilně nevěnoval. Totiž v případě, kdy člověk není dostatečně obdarovaný na to, aby si tento fakt uvědomil sám, je tu škola, aby mu k jeho odhalení dopomohla. Škola je především základem pro děti pocházející, většinou tak jako Romové, ze špatných sociálních podmínek či z rodin postižených „horší materiální situací“, neboť takové rodiny nemají prostředky pro to, aby otevřely dětem obzory názorným poznáváním světa, jako je cestování, nebo aby jim vůbec zaručily základní minimum vědomostí. Navíc ve škole se děti učí konfrontovat se s životem pomocí kolektivu, který se tam vytváří. Také si zde mohou najít kamarády, kteří společně s učiteli vytvářejí resocializaci, díky které, pokud tedy dítě pochází ze špatných podmínek, mohou formovat a měnit špatné názory či zvyky pochycené doma.

Ovšem u Romů se tento návrh nesetkal zrovna s lichotkami. „Oni tady mluví o vzdělávání, ale já nemám co dát svým dětem najíst,“ byly reakce některých. Takové situace mohou nastat, nicméně toto tvrzení absolutně dementuje nový návrh státu. V moderní západní společnosti by mělo být jasné, že jen díky škole nebo alespoň snaze a píli se získávají materiální prostředky nutné k životu. „Ve skutečnosti to nic neřeší. Ano, mámy asi budou děti nutit do školy, ale ten problém je jinde. Romové vědí, že vzdělání jim nepomůže. Hodně lidí tu má střední školu, ale stejně je nikdo nezaměstná. Nemají motivaci pokračovat po základní škole dál,“ to byla reakce člena sdružení Společný život pomáhající Romům v Janově. Taková reakce se mi zdá až absurdní. Především některé části jako „vědí, že vzdělání jim nepomůže“. Jistěže v dnešní době má mnoho lidí problémy najít práci, ale rozhodně nemůže nikdo tvrdit, že vzdělání je prakticky k ničemu (minimálně totiž pomáhá usnadnit právě to hledání).

S takovým přístupem bychom se mohli vrátit zpět ke svým předkům Homo Neanderthalensis. Pokud se Romové ani nebudou snažit svou pozici zlepšit, je pak naprosto evidentní, že budou žít tak, jako doposud. A další tvrzení, že „nemají motivaci pokračovat po základní škole dál,“ je snad ještě neuváženější než to předchozí. Generální motivací každého člověka, by měla být už jen snaha o to být nejlepší či chtíč žít na úrovni, která je navíc v této materiální společnosti běžná, a pro tuto motivaci také ze všech sil bojovat. Za těmito odezvami, jako by se skrývala nějaká vlastnost. Vlastnost nepříliš kladná. Lenost. To je další bod, ze kterého jsou Romové obviňováni. Jak je vidět, romský přístup k věci je velmi laxní. Je podivuhodné, že větší motivací pro rodiny je snížení příjmu peněz, než vlastní dítě. Ale motivace jako motivace. Na generální zkoušky je vždy pohlíženo s lehkým nadhledem, pohlížejme tudíž tak i na nápady mající změnit cikánský přístup k sebekázni. Pokud ke zlepšení romského myšlení a posunutí ho více na západní úroveň mají dopomoct peníze, pak proč ne. A proč na západní úroveň? Je třeba Romům ukázat, že životní luxus nespočívá v heslu „co si neukradnu, to nemám“ (soudím podle slov starostky jedné části Ostravy „investovali jsme statisíce do těchto bytů, v nichž si Romové vytrhali parkety, aby si s nimi topili. Navíc vyřezávali díry do dveří pro své psy a co nebylo přibité, to prodali“).

Chyba je samozřejmě na obou stranách, Romové mají pocit diskriminace, možná xenofobie a nejspíš už dávno ztratili své ideje, to ale nic nemění na tom, že by se nemělo přestat bojovat za „lepší zítřky“, vstát a vzchopit se, začít od nuly. Na druhou stranu musím, zas a znova, podotknout, že žádná z těchto romských chyb není a nikdy nebyla důvodem k rasismu. Tento oříšek se nedá řešit násilím, a pokud si někdo vážně přeje cikánský exod, je to bohužel jen jeho vlastní defekt. Před takovýmito „kazy“ nejde či by se nemělo prchnout a už vůbec by se neměly řešit násilím. Čím větší část populace pociťuje vzájemné problémy, tím je žádost o řešení rasismu a romské situace naléhavější.

Podle mého názoru ani snížení sociálních dávek, ani exekuce jejich majetku nepomohou vyřešit tak obsáhlou a propletenou problematiku. Možná jen, že tyto návrhy řešení přimějí několik Romů k lepší „sebekázni“, ale z globálního pohledu zde rasismus bude stále existovat, jelikož rasisté jsou většinou lidé, kteří sami trpí „horší materiální situací“ či nebyli dostatečně „obdařeni“ tak jako v případě, kdy jsem výše popisovala nutnost navštěvovat školu. Pro to, aby rasismus úplně zmizel, by bylo třeba úplně změnit strukturu společnosti. Každý člověk by musel začít sám u sebe a být ohleduplný ke svému okolí. Ovšem toto není jen hypotéza na několik let, nýbrž na několik desítek let, než by se vážně podařilo změnit již vžité názory na Romy a než by se podařilo změnit Romy samotné. Takové přetvoření psychiky je dlouhodobá záležitost a chtít ji přetvořit hned by bylo násilné a hrubé. Bylo by to, jako byste sebrali člověku názor na svět. Něco, na co už je zvyklý. Ale bohužel, pokud chceme, aby se vytvořila lepší společnost, která nebude nikým svrchována, je nutné pomalu ale jistě začít. Upevnit a ještě více motivovat Romy, aby přehodnotili své zvyky a dále pak trochu reorganizovat pohledy bílých na závažnost situace a uvědomění si, co všechno by v budoucnu mohl rasismus zavinit.

Eva Fittlová (17 let)
Gymnázium Pierra de Coubertina, Tábor