Život Romky

08.01.2011

Příspěvek, který získal 2. místo v literární části v kategorii od 10 – 15 let na téma: Moje setkání s Romy

Život Romky

„Milý deníčku, já jsem Eliška. Moje barva pleti je tmavší než ostatních a děti ve škole se mi za to posmívaly. Volaly na mě ,Cikánko!’ A podobně. Když se něco ztratilo, obvinili z toho hned mě a já měla problémy. Je mi 10 let a žiju s otcem. Když byla naživu moje maminka, žádné problémy nebyly a žili jsme jako slušná rodina. Od té doby, co jsem bez maminky, otec se pořád opíjí, mlátí mě, křičí na mě a občas na mě i sahá, až je mi to nepříjemné, ale nemůžu se bránit. Do školy jsem přestala chodit po matčině smrti v 7 letech. Můj život spočívá v tom, že obsluhuju otce a jen čekám, až mě zase zmlátí nebo bude osahávat. Nemám žádné kamarády, protože si každý myslí, že jsem zlá kvůli tomu, že nejsem Češka. Jediní mí přátelé jsou psi, se kterými žijeme. Zavřená doma jsem byla tři roky až doteď a zapomněla počítání, písmenka a vůbec si nepamatuju, jak to v městě vypadá. Bydlíme od něj daleko v zapadlé chatě v lese. Několikrát jsem přemýšlela o útěku, ale nikdy se to nepovedlo. Před rokem si otec našel ženu a doteď jsou spolu. Ona se jmenuje Erika a je celá od modřin. Večer slyším rány a křik. Nikdy jsem se neodvážila podívat se, co se děje a radši jsem dál ležela v psí boudě. To byl můj pokoj. S ostatními psi, kterým dal otec sotva najíst a napít. Já jsem jedla, co psi nesnědli. Když za mnou večer otec přišel, vyhnal psy a surově na mě sahal. Rukou mi přejížděl po nohách a po břiše. Potom si svlékl kalhoty a sexuálně mě zneužil. Pokaždé jsem brečela, ale nic víc jsem s tím nenadělala. Někdy se přišla dívat Erika a smála se. Když byl otec spokojený, zmlátil mě a odešel. Já pak vzpomínala na matku a vymýšlela nové a nové plány jak utéct:

Jednoho dne mě vzbudila Erika a šeptala: „Uteč! Uteč!“ Byla celá od krve a všude měla modřiny, byla polonahá a po tváři jí tekly slzy. Já jsem na ni jen zírala a mlčela. Ona pořád šeptala: „Uteč! Uteč!“ A když to řekla po několikáté a já nereagovala, surově mě vzala za ruku a táhla ven. Hlavní dveře byly zamčené na zámek. Erika vzala svoji botu a rozbila je. Do chaty se vrhlo sluneční světlo. Chvíli jsem nic neviděla a pak jsem ucítila náraz do zad a spadla jsem. Když jsem vstala a snažila se utéct, nohy jsem měla tolik ztuhlé, že jsem pořád padala. Najednou za mnou vyběhl otec a mezi dveřmi ležela Erika. Z hlavy se jí lila krev. V očích jsem měla slzy a snažila se utíkat. Otec byl opilý, takže se mu také moc dobře neběželo. Když to po půl hodině běhu vzdal, sedla jsem si na pařez a vydechovala. Nohy mě bolely a svaly jsem měla natažené. Slyšela jsem kroky, a tak jsem se zvedla a utíkala dál, všechno jakoby pro mě bylo nové. Utíkala jsem dlouhou dobu, až zapadalo slunce a obloha se měnila v tmavou deku plnou svítících diamantů. Jeden byl obzvlášť velký a jasný. Únavou se mi podlomila kolena a sotva jsem dopadla, usnula jsem.

Vzbudilo mě až šimrání slunce na tváři. Poprvé za tři roky jsem cítila úsměv na rtech. Byl to krásný pocit, tělem mi projel mráz. Otevřela jsem oči a posadila se. Chvíli jsem se rozhlížela a přemýšlela, co budu dělat. Domů jsem se vrátit nechtěla, a tak jsem vyrazila jedním směrem a doufala, že dojdu do města. Šla jsem dlouhou dobu. Vyhládlo mi. Žaludek se ozýval, ale já neměla nic, co bych mu dala. Kolem mě byla spousta listů. Byly červené, zelené, oranžové a spousta dalších barviček. Zkusila jsem jeden sníst, ale byl suchý a drolil se. Radši jsem byla hladová a šla dál. V lese se mi líbilo, sice byla ukrutná zima, ale takové rostliny, barvy jsem už dlouho neviděla. Po ještě asi tak hodině jsem prošla kolem nějaké cedule, ale nepřečetla jsem, co na ní bylo napsáno. Prošla jsem kolem ní a po silnici pokračovala. Jak jsem si tak šla vprostřed té šedivé cesty, zezadu na mě něco hlasitě zatroubilo a já chtěla uskočit. Auto do mě narazilo a odhodilo několik metrů dál. To už jsem byla v bezvědomí. Vzpomínám si jen na momenty. Jak nehybně ležím, z auta vystupuje žena a mě třeští hlava. Tekla mi krev. Potom jsem slyšela zvuky jakési sirény a viděla blikající světla.

Ještě si pamatuji, jak mě kdosi zvedl na bílé křeslo ve velkém autě, ve kterém jsem rychle odjížděla pryč. Pak jsem se vzbudila tady v nemocnici a ležela na lůžku. „Tuk, ťuk“ ozvalo se ode dveří. Nic jsem neříkala a čekala, co se bude dít dál. Znovu se zvuk opakoval, až po chvíli vstoupil muž v bílém oblečení a v ruce držel blok. Mžourala jsem očima, abych se ubránila jasnému světlu vstupujícímu do pokoje z nemocniční chodby. Doktor se ptal, jak se cítím, ale já jen tiše sledovala. Potom navázal další muž a řekl, že mě srazilo auto a ochrnula jsem. Neměla jsem jediné tušení, co to znamená, a tak jsem se tvářila pořád stejně. Až pak se ozval z chumlu za doktory jemný hlásek: „Budeš jezdit na vozíku. Nemůžeš chodit.“

Tohle vysvětlení už jsem chápala a z očí mi vytryskly slzy. Když se houf lidí odebral pryč, zůstala v místnosti jedna žena, která si ke mně sedla a chytla mě za ruku a povídala mi tím jemným hláskem: „Ničeho se neboj, páni doktoři najdou tvoji maminku a tatínka a odvezou tě za nimi. Chvíli si tu s námi ještě pobudeš, ale pak tě pustíme domů.“ Když jsem slyšela ‚tatínek’, hrklo ve mně a vyjekla jsem: „Ne! Tam nechci!“ zdravotní sestřička na mě zírala a nevěřila mým slovům. Když jsem jí všechno vyříkala, úplně se zhrozila a řekla, ať se nebojím, a rychle zmizela za dveřmi. Když jsem tam jen tak ležela, přišlo na mě spaní. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale při vzbuzení jsem spatřila zase tu sestřičku. Venku svítily lampy a v místnosti byla tma. Hezky se na mě usmála, zvedla se ze židle a tiše četla z novin, které držela ve svých jemných rukách: „Sára Jošková se dle rozhodnutí dětí stala nejoblíbenější majitelkou obchodu s cukrátky. V ulici Podbřínského na kraji města Ostravy.“ Plná naděje se usmívala a čekala, co já na to. Jen jsem se nechápavě zatvářila a otočila hlavu k oknu. Milá slečna mě jemně přitáhla za rameno a povzdechla: „Ty šmudlo! Je to tvoje matka! Ona žije a teď s ní budeš žít!“ Rychle mi došlo, o co se jedná, a hlavu jsem zvědavě otočila na sestřičku. Čekala jsem, co pro mně má dál. Když viděla můj rozzářený úsměv, pokračovala: „Sice bys měla zůstat ještě tady v nemocnici, ale po tom, co sis prožila, tě tam hned zítra odvezu. Chceš?“ Ani vteřinku jsem nezaváhala a zakývala, že ano. Pak se žena zdvihla a zlehka si odkráčela pryč z pokoje. Nedočkavostí jsem zabrala a spala až do rána, kdy mě probudilo jemné třesení. Trhla jsem tělem a otevřela oči. Skláněla se nade mnou ta laskavá sestřička a prohlásila: „Bal si kufry, jedeme!“ Chtěla jsem vyletět z postele, ale nohy se ani nepohnuly. Sestřička mi pomohla na vozík a odvezla mě na parkoviště k jejímu autu. Já jsem myslela, že to, co mi způsobilo ochrnutí, bylo auto, a tak jsem se bála a začala brečet a trhat sebou. Sestřička si ke mně klekla a povídala, že se nemám čeho bát, že pojede opatrně a bezpečně. Nevědomky, co že se to bude dít, jsem přikývla, protože to, co mi ta milá paní řekla, byla vždycky pravda. Vzala mě do náruče a posadila do auta. Vozík složila na zadní sedadlo a vyrazily jsem.

Po třech hodinách jízdy a dlouhých kolonách jsme vjely do města Ostravy a hledaly ulici Podbřínského. Za pět minut jsme ji našly a teď stačilo najít ten obchůdek. Už z povzdálí jsme viděly mezi šedými domy barevný krámek s frontou až ven. Bylo jasné, že to je to, co hledáme. Zaparkovaly jsme před obchodem a sestřička mi pomohla na vozík. Jela jsem k obchodu a snažila se procpat mezi dětmi. Všechny se začaly smát a pokřikovat na mě. Nic jsem si z toho nedělala a jela dál. Sestřička čekala venku a sledovala mě. Když jsem dojela až k pokladně stála za kasou stará protivná paní a ošklivě na mně zakřičela, že jestli nic nechci, ať zase odjedu, že jí plaším zákazníky. V očích se mi tvořily slzy a pomalinku sjížděly po tváři až k bradě, odkud potom padaly na mou košili. Přiběhla za mnou sestřička a odvezla mě z obchůdku ven. Před krámkem mě utěšovala a já těkala očima po domech. Všimla jsem si jednoho obchůdku naproti a v něm stojící mladé ženy, jak smutně vyhlíží zákazníky. V jejím obchodě nebyla ani noha. Vozíkem jsem poodstrčila sestřičku a pomalinku jela směrem k tomu obchodu. Když jsem otevřela dveře, zacinkal zvonek a žena za pokladnou se mile usmála a ptala se mě, co bych si dala. Já ji ale nevnímala a celou jsem si ji prohlížela. Měla také tmavší pleť a černé vlasy. Oči hnědé jak nejhořčí čokoláda, ale přitom z nich svítilo dobro a láska. Přijela jsem k ženě blíž a řekla: „Eliško?“ Hned jsem poznala, že je to moje matka a nechala jsem se obejmout. Sestřička nás za oknem pozorovala, a pak vstoupila do obchodu. Jen se rozloučila a se šťastnými slzami nastoupila do auta a zmizela za rohem. Až do večera jsem si s maminkou povídala a chtěla jsem o ní vědět úplně všechno. Zajímalo mě, proč už není nejoblíbenější prodavačkou cukrovinek. Řekla mi, že se přistěhovala naproti do krámu starší paní a ta jí přebrala zákazníky a všechny recepty až na jeden, který prý bránila tělem i duší. Samozřejmě jsem byla zvědavá, o jaký recept se jednalo. To mi už neprozradila a místo toho mi dala dobrou noc a uložila mě do postele.

Zvědavost mi nedala spát a pořád mi ten recept vrtal hlavou. Sedla jsem do vozíku a jela prozkoumat místnosti. V jedné byla malá knihovnička plná různých knih. Jen jedna jediná kniha byla svítivě červená. Byla v nízké poličce, a tak jsem si ji vyndala. Protáčela jsem stránky a všechny byly vytrhané. Jen poslední list byl zachovaný. Byly to recepty na sladkosti. Poslední z receptů byl s názvem kouzelná čokoláda. Recept jsem si přečetla a jela hledat do výlohy, která z čokolád to je. Ochutnala jsem mnoho druhů, až jedna chutnala zvláštně. Byla tak výborná, že pro její vychutnávání jsem zavřela oči a nechala si ji roztávat na jazyku. Když jsem otevřela oči, všude kolem byla zelená tráva a červený potok. Stromy byli krásně zbarvené a obloha bez jediného mraku. Jela jsem na vozíku tou krásně voňavou trávou. Až mi to nedalo a ochutnala jsem ji. Byla sladká. Chutnala jako pendrek, ale byla tak šťavnatá. Když jsem se ohýbala pro další stéblo, vypadla jsem z vozíku. Chtěla jsem se znovu posadit, ale normálně jsem stála na nohou. Zkusila jsem udělat krůček a povedlo se. Chvíli jsem chodila sem a tam, abych si užila té volnosti. Čokoláda zůstávala ve vozíku, ale jediné, co mě zajímalo, byla ochutnávka zdejší přírody. Potok chutnal jako třešňový mošt a listí chutnalo jako sušenky. Kůra byla z čokolády. Jak jsem tam všechno ochutnávala, čas běžel tak rychle, že uběhlo 12 hodin a já se z ničeho nic, uprostřed ochutnávání kamínku, ocitla zpět v maminčině obchodu. Jenže jsem byla zase na vozíku a nohy se nehýbaly. Neváhala jsem a rozjela se do ložnice za maminkou. Spala. Celá natěšená jsem ji vzbudila. A vyprávěla jsem jí všechno, co jsem zažila.

Myslela jsem, že mi nebude věřit, ale její odpověď mě ohromila. „Já vím… v té zemi sladkostí jsem schovala tvého pravého otce, protože tady ho nic dobrého nečekalo. Sama jsem tam chtěla zůstat, ale zásoba kouzelné čokolády nevystačila pro dva. Abys tam mohla zůstat navždy, musíš vypít hrnek horké čokolády.“ „Tak sis měla tady udělat pro sebe a vrátit se tam“, vykoktala jsem ze sebe. „To nešlo. Jsem teď tady a s tebou.“ „Ale já tam můžu chodit!“ Žadonila jsem. „Ty bys tam chtěla zůstat?“ ptala se mě maminka. „Ano, tady ten svět je zlý. Všichni mě odsuzovali za to, že jsem Romka, a tam ne! Prosím!“ Potom jsem matce řekla, co mi nevlastní otec dělal, a tehdy se matka zdvihla a šla vařit čokoládu. Po půl hodince jsme byly připravené na odchod do ráje. Hodiny bily půlnoc. První jsem si ukousla čokolády já a v okamžiku jsem zmizela. Po chvíli se u mě objevila i maminka a společně jsme vypily šálek horké čokolády. Já jsem slezla z vozíku a zase se volně proběhla. S maminkou jsme se vydaly hledat tatínka. Když jsme ho našli v malé chatičce z perníku, všichni jsem se hezky přivítali a žijeme tam dodnes jako šťastná rodina…

Andrea Hanušová
ZŠ Květnového vítězství 1554, Praha