Zatím jen sen...

08.01.2011

Příspěvek Terezy Šabatkové, který získal 3. místo v literární části v kategorii od 15 – 18 let na téma: Multikulturní společnost – jak si ji představuji?

Zatím jen sen…

Když se ráno probudím, je zima, fouká studený vítr. Vycházím ze svého domu a šálu si přitisknu blíže k obličeji. První člověk, kterého potkávám, je můj soused James, zrovna venčí svého psa. Je v mém věku a je to černoch. Mávám mu na pozdrav, ale on vůbec nereaguje. Jdu dál a přemýšlím o tom, když najednou potkám Araba zahaleného v hábitu a s turbanem. V Česku mi to přijde velmi neobvyklé, ale ne zcela nemožné. Usměju se na něj, ale on nic. Dívá se na mě, ale nevidí mě.

O pár ulic dál potkávám svoji nejlepší kamarádku. Je to Cikánka, původem z Rumunska. Čekala jsem, že tu bude, vždycky je v tuto dobu tady. Jsem ráda, že ji vidím, a chci se jí zeptat na toho nového Araba. Když se ale chystám přejít ulici,ona najednou zahne a jde opačným směrem, jakoby o mně nevěděla. Volám její jméno, ale ani se neotočí.

Po městě se procházím ještě asi půl hodiny. Už jsem ale promrzlá na kost, a tak jdu do své oblíbené kavárny na šálek pořádně horké kávy. Číšník mě už zná, chodím sem často. Je to Vietnamec a vždycky mi zadarmo kávu ještě doplňuje. Vejdu do dveří a čekám jeho veselý pozdrav plný vtipných poznámek, ale ničeho takového se nedočkám. Jen se podívá ke dveřím a jde zapisovat další objednávku. Já se usadím u svého obvyklého stolu vlevo u okna. O dva stoly dál sedí zajímavý, pravděpodobně milenecký pár. On je Hispánec a ona Albínka. Nechápu, co se to dneska děje. Neznám nikoho z Hispánie a o Albínech toho vím asi jako ryba o křídlech. Vrcholem je, když si ten mladík klekne a začne svoji vyvolenou žádat o ruku. Tyhle „romantické“ scény na veřejnosti nemám ráda. Přesto se neubráním úsměvu, když slyším, jak dívka říká ano.

Z kavárny vycházím ven. Nic jsem si neobjednala, protože mě dneska zřejmě nikdo nebere na vědomí. Když se podívám ulicí dál, nevěřím svým očím! Venku na náměstí jsou shromážděny davy lidí. Všech různých vyznání, kultur. Jsou to běloši, černoši, Asiati, Romové, muslimové, křesťané, ateisti. Nejsou tu jen Češi, slyším několik různých jazyků. Francouzština, angličtina, ruština, španělština, japonština. Takhle bych mohla pokračovat dál a dál. Všichni vypadají, že si skvěle rozumí. Baví se, někteří popíjejí víno, jiní vedou vážnější diskuse. Opodál je nějaký politik zabraný do vášnivé diskuse se zdejší pekařkou. Napravo ode mě americký voják přebaluje dítě jedné chudé africké ženy a skvěle se přitom baví. Úplně vzadu vidím postavenou mešitu, hned vedle ní se tyčí katolický kostel. Kolem těch dvou budov je shromážděno mnoho věřících lidí, všichni se společně modlí. Přibližně uprostřed tohoto výjevu je malé podium, na které právě vystoupil Indián. Na sobě má pouze jednoduchou koženou košili, kolem krku vidím náhrdelník se zuby ulovených zvířat a na zádech mu visí oštěp. Když začne promlouvat, všichni mu věnují plnou pozornost. Věřící se přestali modlit, jedna velká skupinka odložila své poháry s vínem, voják si přestal hrát s dítětem.

Už to nemůžu vydržet a utíkám. Nechápu, co se to děje. Jsem přece stále v Česku, ne? Běžím až domů, jdu do koupelny a umývám si obličej studenou vodou. Když s podívám do zrcadla nad umyvadlem, čeká mě další šok. Já tam nejsem! Nevidím se! Nejsem tu! Nemůžu mluvit, ani necítím části svého těla. Snažím se křičet a tentokrát se opravdu probouzím. Už nevím, co se mi zdálo, ale vím, že to bylo něco nepravděpodobného. Něco zatím nemožného.

Venku je zima, fouká studený vítr. Vycházím ze svého domu a šálu si přitisknu blíže k o obličeji. První člověk, kterého ráno potkávám, je můj soused Honza, zrovna venčí svého psa. Vesele se na mě usměje a pozdraví. Začíná další normální den…

Tereza Šabatková
Gymnázium, Vlašim