Proč jsem tak jiná

08.01.2011

Příspěvek Barbory Čunátové, který získal 1. místo v literární části v kategorii od 15 – 18 let na téma: Homosexualita mýma očima

Jo, taky řešení! Nejjednodušší, jaký můžete udělat. Odsoudit člověka, aniž byste ho znali… A právě toho se chci zbavit. Proto píšu tenhle článek na svůj blog, protože se chci konečně oprostit od toho hnusnýho pocitu nepochopení. Asi jsem vážně divná. Alespoň tedy jiná. Trochu. Podle toho, jak důležitý je pro vás to, s jakým pohlavím si přeje druhý člověk strávit zbytek života.

Od malička jsem tak trochu vybočovala z řady. Zatímco si ostatní holky ve školce hrály s panenkami (barbínky a podobné vychrtlé nesmysly jsem zavrhla docela brzo), já dováděla na pískovišti s bagrem s ostatníma klukama a za křovím si vyměňovala se zvídavým Jarouškem dosavadní poznatky z lidské anatomie. I když se mě maminka (a později i paní učitelka ve škole) snažila začlenit mezi normální holčičky mého věku a navnadit mě všemožnými odměnami a pochvalami, stejně jsem si pořád mlela svou. Asi za to mohl i můj táta, který si vždycky (a taky marně) přál kluka – a tak si ho prostě udělal ze mě. Lezení po stromech, chytání ryb nebo sbírání hub – to bylo moje nejmilejší trávení víkendů a prázdnin. Samozřejmě, že jsem nepatřila mezi nejoblíbenější žáky ve třídě. Měla jsem svůj názor – a s tím se u dítěte školního věku jaksi nepočítá. Neměla jsem ani žádnou nejlepší kamarádku, která by mě podržela nebo se mě zastala. Mezi kluky jsem měla kámošů hafo, ale chlapi jsou srabi… Když jde do tuhýho, sklapnou patky a strčí hlavu do písku. Docela velkej zvrat nastal v pubertě. S každým asi tohle období nějak zamává, změní ho nebo aspoň trochu pozmění. Mě změnila dost. Nejen zevnitř – posun hodnot, názorů a neustálá snaha být s někým nebo s něčím ve sporu –, ale i zvenku – ze světlé blondýnky na černou punkerku s emo linkami a křiklavým oblečením, v němž nikdy nechyběla ČERNÁ (perfektní barva, vážně). Ted‘ už vím, že jsem se za tohle všechno vlastně schovávala a provokovala ostatní. Když mě nechtěli poslouchat, aspoň mě museli mít na očích a vidět můj protest. Celou dobu jsem se ale jenom hledala. Nevěděla jsem si s ničím rady, a i když se mi spoustu lidí snažilo pomoct, to hlavní jsem si musela vyřešit sama.

V jednom jsem ale byla stejná. Jako každej průměrnej teenager jsem si připadala dost vyspělá na to, abych začala randit a mít kluka. I přesto, že jsem byla „jiná“ a můj vzhled se zrovna nepodobal vzhledu účastnic soutěže Miss World, našlo se pár jedinců, kterým nevadilo vytvořit se mnou (určitě neharmonický) pár. Problém byl ale ve mně. Nějak jsem si neuměla představit, že bych se s nějakým klukem držela za ruce, nebo nedejbože líbala (blééé). Vždycky jsem brala kluky jako kámoše. Dělali jsme spolu různý blbosti a nikdy mě nenapadlo je brát jinak. Holky ve třídě neřešily nic jinýho. Hlavním tématem jejich debat byli kluci, kluci, kluci, kluci, a pak teprve následovaly věci jako kosmetika, módní oblečení a dívčí časopisy. Mimochodem, jednou jsem si (dodávám, že pouze ze zvědavosti), zakoupila jedno vydání tohoto puberťačko-nemůžeš-bez-toho-žít časopisu a jedinej pocit z toho byla znechucenost. Na první stránce jsem zjistila, že jsem úplně OUT, když nenosím přesně TY věci, co inzeruje za těžký prachy zrovna TAHLE společnost, a na druhý si udělala super test, ve kterým mi vyšlo, že se svým skóre bych se měla jít rovnou zahrabat. Třetí stránku jsem raději neriskovala a použila tuto hodnotnou literaturu jako výstelku pod morče. Docela se divím, že si nestěžovalo.

Jenže – i když si to moc lidí nechce přiznat – okolní společnost na vás působí mnohem víc, než si vůbec myslíte… A tak když skoro všechny holky kolem vás randí o 106 a nestydí se pochlubit svými zážitky i osobám, se kterými se jinak vůbec nebaví, začnete mít takovej divnej pocit, že asi není „něco“ v pořádku. Zkrátka a dobře, nakonec jsem na to svoje první rande přece jen vyrazila. No jo, byla jsem dost měkká a hlavně hloupá na to, abych zjišťovala PROČ mě kluci nepřitahujou a představa líbání ve mně vyvolává příznaky salmonelózy. Co vám budu říkat, byla to katastrofa. Ze začátku jsme byli oba tak nervózní, že já po pár metrech hodila placáka na chodník a on místo toho, aby mi pomohl na nohy, tak zakopl o moje glády a složil se vedle mě. Mně bylo hned jasný, že tohle asi nebude ono, a tak jsem se nenápadně vymluvila na „neodkladnou“ práci a mazala domů. To, že se pak chudák ani neozval, bych brala jako daň prvního rande. Těchto omylů a hokusů pokusů jsem měla nespočet. Až jednou, někdy na konci střední školy jsem narazila na docela fajn kluka. Nebyl moc výjimečnej, takovej podobnej typ jako já. Ale byla s ním legrace – a o to mi většinou šlo. Nebrala jsem to naše randění jako nějakej vztah, ale spíš jako zábavu. On to bral trochu jinak. I když mi to nikdo neřekl, měl mě asi dost rád. Bylo mi ho tak trochu i líto, a tak jsem akceptovala (dřív pro mě nepředstavitelný) věci jako líbání, objímání atd. Možná by to pokračovalo i někam dál, ale to by se nemohla stát událost, která nadosmrti změnila můj život.

Stalo se to na našem maturitním večírku. Tak jak to tak bývá, slavilo se celej den i noc a k ránu vydrželi už jen ti neotrlejší, mezi které jsem patřila já, dva spolužáci a Markéta – spolužačka, který jsem si za ty čtyři roky snad ani nevšimla. Šedá myš, nebo jak se to říká. Bylo už hodně k ránu a kluky – perverzáky – nenapadlo nic jinýho, než si zahrát flašku. Zezačátku to byla sranda, všichni jsme byli dost opilí, a to je vám pak šuma fuk, co na sebe prásknete lidem, který už možná nikdy neuvidíte. Časem ale přišly na řadu úkoly, a to už taková zábava nebyla. Kluky napadaly čím dál tím víc sexuálně naladěný nápady a vrcholem všeho bylo, když mi Markéta měla dát – podle jejich slov – „pořádnýho francouzáka“. Moc se nám do toho nechtělo, nebyly jsme žádný kámošky, a líbat se se skoro neznámým člověkem… Ale co bychom pro srandu neudělaly. Začala jsem být trochu nervózní, i když mi připadalo úplně hloupý, abych byla na větvi z toho, že plním obyčejnej úkol ve flašce. Když se ale ke mně Markéta přiblížila a já ucítila její vůni, začaly se mi klepat ruce a musela jsem zarývat nehty do dlaní, abych nevykřikla nahlas. Potom, co se naše rty spojily, jsem zažila něco neskutečnýho. Bylo to tak nový a tak hezký, že jsem zůstala pár vteřin jak v transu a vychutnávala si ten pocit… Až po chvíli jsem si uvědomila, že na mě všichni zírají a nechápou, co se se mnou stalo. Jediná Markéta na tom byla podobně a tváře jí rudě hořely. Nechápavě na mě koukala v očích jí bylo možný vyčíst pouhé: „Co se to stalo???“

O tomhle zážitku jsem musela hodně přemýšlet. I přesto, že nebyla šance popovídat si o tom s Markétou, musela jsem najít odpověď na všechny ty otázky, co mi nedávaly spát. Podvědomě jsem tušila, že tohle bude znamenat asi něco víc, a dokonce jsem toužila po tom si to zopakova. Neměla jsem však odvahu přiznat si barvu a nechtěla jsem se smířit s tím, že bych byla na holky… Dnešní společnost je dost krutá a s menšinami nemá slitování. Na oko to možná vypadá, že rasismus a společenská vykořeněnost v téhle moderní a rovnoprávné době nemá místo, ale je to jen iluze. Ve skutečnosti se pohlíží na menšiny skrz prsty a je dost těžký prezentovat na veřejnosti svoji sexuální orientaci. Pak je tu ještě problém s rodinou a přáteli. Celý život jsou zvyklí na to, že vás vychovávají jako slušného a normálního (v mém případě alespoň přiměřeně) člověka a vy jim nakonec uděláte tak strašlivou věc, že si „jen tak“ změníte orientaci.

Toho jsem bála asi nejvíc. Toho, že jednoho dne přijdu před rodiče a zbořím jim jejich celoživotní ideu o mně. Ale jak jsem o tom tak neustále přemýšlela, přišla jsem na fakt, že jiná asi nebudu. Buď se s tím smířím, nebo se budu trápit do konce života.

Vybrala jsem si tu první možnost. V tomto rozhodování mi pomohlo i pár lidí, kteří na tom byli před pár lety stejně jako já, a nyní měli tyhle problémy dávno za sebou. Taky díky nim jsem sebrala odvahu a se vším se svěřila rodičům, nejlepším kamarádům a – abych měla svědomí úplně čisté – i Markétě. Ta na tom byla překvapivě stejně jako já, s tím rozdílem, že svou opačnou orientaci tušila už dříve. Nakonec jsem zjistila hodně věcí. Například to, jak skvělý a neuvěřitelně chápavý mám rodiče. Nebo třeba to, že ne každej, kdo se tváří jako přítel, opravdovým přítelem je. Lidé, kteří vás doopravdy milují, vás budou milovat vždycky. At‘ už se oholíte dohola, začnete vyznávat animismus nebo vám vaše hormony naznačí, že tudy cesta nevede…

Tak. Ted‘ o mě víte úplně všechno. Už mě nemusíte odsuzovat za absolutní nepochopení, protože možností k porozumění jsem vám dala až až. Pokud ale pořád nevíte, co jsem tím vším chtěla říct a PROČ jsem pořád tak JINÁ, napište mi sem na blog a já vám ten svůj divnej příběh vysvětlím třeba ještě jednou…

Barbora Čunátová
Gymnázium Pierra de Coubertina Tábor