Multikulturní společnost – jak si ji představuji?

08.01.2011

Příspěvek Martiny Kodadové, který získal 1. místo v literární části v kategorii od 10 – 15 let na téma: Multikulturní společnost – jak si ji představuji?

Multikulturní společnost – jak si ji představuji?

Píše se začátek dvacátého století, jmenuji se Ema Lon Blanot a je mi deset let. Moje maminka Lousia De Blanot je nádherná dáma a vynikající hudebnice. Otec Chaun Blanot pracuje jako známý majitel banky. Každý si myslí, jak je úžasné patřit do lepší společnosti, ale není to tak jednoduché. Hodně se ode mne očekává, musím ovládat veškerou etiketu. Každé úterý mívám hodinu správného chování, učím se, jak správně stolovat a veškeré důležité mravy. Učím se jako ostatní děti, ale doma, maminka si to přála. Jelikož nemám žádného sourozence, mám veliký pokoj sama pro sebe a rodiče mě celkem rozmazlují. Máme mnoho služebnictva, ale moje nejoblíbenější je chůva Sahu Nig Phun. Rodiče ji našli v přístavu pod jednou malou lodí a vzali ji k nám, teda alespoň mi to tak maminka vyprávěla. Já jsem tu dobu nebyla ještě na světě. Sahu pochází z Číny a je na mě moc hodná. Každý večer mi vyprávěla o své rodné zemi. Mají tam velice zvláštní zvyky a oblečení. Jediné, co vím, je že v naší zemi Vietnamci, Číňané, prostě Asiati, nejsou moc vítáni. Lidé je odsuzují kvůli tomu, že jsou jiní než my, přijde mi to nespravedlivé. U nich nic takového nedělají. Mají tam prý takové zvláštní statky. Sahu na jednom takovém má svou rodinu. Říkala mi, že tam jsou přísní a trestají jenom kvůli tomu, že sní víc jídla, než mohou. Ale jinak jsou tam všichni na sebe milí. Dívky jako já tam už dávno pracují a pomáhají s úrodou a domácími pracemi. Věří v takového zvláštního boha, myslím, že v Budhu nebo něco takového. Nosila tam každý den stejné oblečení a jednou za rok jej zdědila po starších sourozencích. Takový život si vůbec neumím představit, já chodím s maminkou a Sahu kupovat nové šaty každý týden. Nikdo se nepovyšoval, že je lépe oblečený, každý vypadal skoro stejně, Sahu se tam líbilo, ale tady je také moc šťastná.

Každý první jarní týden se pořádají různé plesy, bály a odpolední dýchánky. Naše rodina je vždy vítána. Za tři dny jsme na takový víkend pozváni. Maminka se rozhodla, že si půjdeme na ten víkend koupit nové šaty. Ona si vybrala nádherné dlouhé, béžovo-modré a mně fi alovo-bílé, také moc hezké. Sahu mi udělala nádherný účes a říkala, že vypadám jako princezna. Večer přijel šofér s autem a mohli jsme jet. Bylo to někde na zámku, vypadalo to tam jak v nebi! Všude byly krásné slečny, které se vznášely jak andělé. Tančilo se, pilo a z ničeho nic tam někdo vystřelil, nějaký pán upadl na zem a začal hrozný zmatek. Matka mě popadla za ruku a táhla pryč. Schovaly jsme se do skříně a čekaly. Když jsem se ráno probudila v maminčině náručí, nevěděla jsem, co se děje. Rychle jsme odjely. Doma začala maminka rychle balit a já musela taky, chůva mi pomáhala, ale já vůbec netušila, co se děje. Sahu zaslechla v rozhlase něco o deseti mrtvých a vojácích, co se blíží. Začala jsem se bát. Vůbec jsme nevěděla, kde je tatínek, a maminka se mnou o tom odmítala mluvit. Najednou jsem zaslechla hluk, někdo k nám přijížděl. Sahu běžela k oknu, vyděsila se a zavřela kufry. Slyšela jsem ránu, jako kdyby někdo vyrazil dveře, a pak výkřik. Uvědomila jsem si, že to byla maminka. Chtěla jsem se vrátit, ale chůva mě táhla pryč zadním vchodem.

Utíkaly jsme někam pryč do lesa. Když jsme vyběhly, byly jsme nedaleko nádraží. Nasedly jsme na vlak a jely, nevěděla jsem kam a proč, ale plakala jsem, měla jsem strach, a nevěděla, co je s rodiči. I když jsem tušila, nechtělo se mi tomu uvěřit. Sahu mě držela pevně v náručí a já se cítila, alespoň trochu v bezpečí. Po probuzení jsem byla pořád v tom samém vlaku, pomyslela jsem si: ,Kéž by to byl jen zlý sen‘. Měla jsem hlad a Sahu ještě spala. Podívala jsem se jí tedy do tašky a místo jídla našla jakýsi dopis, otevřela jsem ho a začala číst.

Milá Emo,
pokud si čteš tento dopis, já už nejsem naživu. Chci, abys věděla, že jsme tě moc milovala! To, co se teď děje, je velmi složitá věc.Sahu ti to vše vysvětlí! Důvěřuj jí, ona tě ochrání! Jsi statečná dívka a věřím, že to zvládneš. Na rozloučenou s polibkem, Tvá maminka.

Když jsem dočítala, chůva mě už pevně držela kolem ramen. Začala mi vše vysvětlovat. Je to pro mne složitá věc, ale pochopila jsem, že jde o něco jako válka a že maminka umřela kvůli tomu, aby mne ubránila. Tím pádem není v naší zemi bezpečno. Nechápala jsem, kam ale jedeme. Můj žaludek připomněl hlasitým zakručením, že by bylo vhodné se najíst. Jenže chůva jídlo neměla, naštěstí s námi v kupé seděla jedna postarší dáma a ta nám nabídla něco k zakousnutí. Po dalších dnech jízdy jsme konečně dorazily do cíle. Sahu mi oznámila, že tohle je Čína.

Bylo to zvláštní, tolik jiných lidí, vypadalo to, jako bychom se ocitly na úplně jiné planetě. Asi za hodinu přijel malý náklaďáček, který nás odvezl do takové vesničky. Tak tohle byl domov mé milované Sahu. Běhalo tu plno malých dětí, které vypadaly šťastně. Došly jsme do hezkého, malého domečku, kde se s námi hned všichni začali vítat. Dostala jsem úplně jiné šaty, než na které jsem byla zvyklá, přesně takové jako ty z vyprávění Sahu. Cítila jsem se tam dobře, všichni se ke mně chovali tak mile a mírumilovně, na takové jednání jsem nebyla zvyklá. Překvapilo mě, že nikdo neřekl ani slůvko k mé barvě pleti. Začala jsem se tam učit místní zvyky a náboženství. Cítila jsem se jako, bych měla novou rodinu. Našla jsem si tam novou nejlepší kamarádku Ibag, říkala jsem jí „Ibí“ a jí se to líbilo. Nejtěžší bylo si zvykat na tu práci. Jednou na mě matka Sahu začala řvát kvůli tomu, že jsem si vzala prstýnek po mamince. Bylo mi smutno, najednou jako bych tam nepatřila. Ale pak přišla Sahu a vysvětlila mi, že pro ně je to jako pohrdání přírodou. Ibí mě začala učit na poli, co se jak dělá, a já jsem jí za to dala takovou malou hadrovou panenku. Dívala se na to, jakoby to viděla poprvé v životě. Ona říkala, že takové krásné věci oni nemají, mají jen to, co si ručně vyrobí.

Jednou, když se měla sklízet úroda, poslali mě, Ibí a ještě pár dětí na vzdálené pole. Vyšly jsme brzy ráno, abychom se pomodlily a stihly vše ještě před setměním. Dostala jsem od Sahu košík s jídlem a pitím na celý den. Když jsme po dlouhé cestě došly na místo, začaly jsme pracovat. Kluci sbírali víno a my holky plely a odnášely kýble plné hroznů na hromadu. Byla to těžká práce, ale bez ní bychom zůstali o hladu a byli potrestáni. Každý ve vesnici měl něco na práci. Po obědě jsme si chvíli odpočinuli a dali se zase do práce, ale tentokrát jsme si práci s kluky vyměnily. Mně a Ibí přidělili nejdelší řadu. Pracovaly jsme sice rychle, ale ostatní byli rychlejší. Hlavní důvod byl ten, že jsem tam byla poprvé, ostatní už po několikáté.

Začalo se už trochu stmívat, a tak i přesto, že jsme práci neměly dodělanou, šly jsme za ostatními, ale když jsme došly na domluvené místo, nikdo tam nebyl. Šly jsme se podívat ještě do vinic, ale tam také nikdo nebyl. Ptala jsem se Ibí, jestli zná cestu zpátky, ale prý sem chodila jen s ostatními a vždy ji někdo vedl. Možná by trefi la domů, ale jen při světle a tady už byla celkem tma. Nevěděly jsme, co budeme dělat. Naštěstí mi zbylo ještě nějaké jídlo od oběda. Když už byla úplná tma, začaly jsme se opravdu bát! Nemohly jsme usnout, byly jsme schoulené pod jedním velkým stromem. Tiskly jsme se k sobě, jak to jen šlo. Potřebovaly jsme se zahřát. Modlily jsme se k Budhovi, aby nám pomohl. Usnuly jsme asi hodně pozdě a probudil nás až křik lidí z vesnice. Rychle jsme běžely za hlasy, až jsme našly rodiče Ibag. Zavedli nás zpět domů, kde čekala celá uplakaná Sahu. Běžela jsem za ní a začala se omlouvat a vysvětlovat, co se stalo. Ona mi řekla, že je ráda, že jsem se vrátila, a nechce mě ztratit!

Naučila jsem se žít podle jejich pravidel, dokonce se mi to začalo časem líbit. Sahu byla jako moje druhá maminka. Starala se o mne, jak jen dokázala, uspávala mě a bránila mě před ostatními. Našla jsem si více kamarádů než jenom Ibí, ale ona je nejlepší. Časem odsud určitě odejdu, ale nikdy nezapomenu na můj druhý domov! Věřím, že maminka a tatínek jsou na mě pyšní a dívají se na mě seshora s radostí. Myslím na ně často. Tu největší bolest jsem už překonala, ale bolet to nikdy nepřestane. Pro své dítě, bych udělala to samé. Milující matka udělá cokoliv pro své dítě, jen aby ho ochránila. Od té doby co věřím v Budhu, chodím se každý den modlit do chrámu se soškou a myslím při tom, jaké mám štěstí, že jsem našla někoho, kdo mě má rád takovou, jaká jsem. Myslím, že ať jsme bílí, černí nebo jakýkoliv, srdce máme stejné, a nikomu z nás není dovoleno soudit toho druhého jen kvůli zevnějšku.

Martina Kodadová
ZŠ Květnového vítězství 1554, Praha