Začátky jsou náročné, výsledky motivující

13.01.2011

„Kung-fu cvičím od svých šesti let a ještě nikdy mě nenapadlo dělat něco jiného,“ říká dvacetiletý student posledního ročníku pražského Gymnázia Litoměřická Jiří Husák.

Na první pohled vás Jiří překvapí, působí křehce a na rozdíl od svých vrstevníků z něj čiší klid a vyrovnanost. O kung-fu nebo také gung-fu hovoří s nadšením, přesto přiznává, že mu příprava na maturitu dává pořádně zabrat a na cvičení posledních pár měsíců nemá čas.

„Hlásím se na tři školy, ale rád bych se dostal na policejní akademii, to by se líbilo i mamince. Původně jsem chtěl jít na fakultu tělesné výchovy a sportu, ale to mi doma moc neprošlo,“ prozrazuje se smíchem Jirka, který momentálně dochází na přípravné vysokoškolské kurzy, které pořádá o. s. Slovo 21. „Ke sportu mě přivedl táta,“ rozzáří se v okamžiku, kdy rozhovor zabrousí ke sportu. „Táta dřív dělal karate, kung-fu nebo také gungfu, které v podstatě v ČR ještě nikdo neznal, se sem dostalo nedávno. Pro společnost to byl v té době velmi módní, atraktivní sport, jako například je dnes pro mnohé golf,“ vysvětluje. Jirka cvičí styl Hungga (styl rodiny Hungga) v kung-fu škole Hungar. Pro tento druh sportu jsou typické stabilní postoje (ma bou) a přirozená práce nohou (bou faat), práce pasu (yiu faat) a předloktí (kiu sau), správné dýchání a používání síly. Hungar charakterizují víceúčelové ruční techniky (tvrdé a účinné bloky, silné údery, úchopy a páky), rychlé a pouze nízko mířené kopy.

Na trénink se mi nechtělo

Začátky byly pro Jirku stejně jako pro každého sportovce fyzicky náročné. Jak sám říká, často se mu na trénink ani nechtělo. „Kung-fu je o technice, postojích, tvrdosti úderů, úchopech a to v šesti sedmi letech nebude bavit nikoho. Já sám jsem nechápal, proč musím několikrát za sebou opakovat postoje, přišlo mi to zbytečné, rutinní. Dnes vím, že je lepší naučit se jeden postoj a procvičit si ho desetkrát, než se naučit postojů pět a neprocvičit žádný,“ prozrazuje s úsměvem. „Ve dvanácti letech se ve mně cosi zlomilo a cvičení mi šlo samo. Možná to bylo tím, že jsem viděl výsledky svého snažení, a to mě motivovalo,“ přiznává Jirka. „Přestože se každému může zdát, že je všechno růžové, rozhodně není. Stačí, abych onemocněl obyčejnou chřipkou a čtrnáct dní vynechal trénink, to se pak těžko dohání. V každém sportu je absence problém a taky největší obavou sportovce. Před rokem jsem byl půl roku vyřazený z kola, protože jsem po úrazu nohy nemohl dělat téměř nic. Když jsem se ke sportu vrátil, bylo to pro mě peklo, protože se mi ztratila veškerá síla, fyzička a struktura,“ prozrazuje nepříjemný zážitek.

Poté se od Jirky dovídám, že jediný způsob, jak zamezit zranění, je pořadně se rozcvičit a zahřát. Styl Hungga je na rozdíl od sportovního stylu šauolinu klidnější, patří k němu i rearanžovaný a volný sparing, otužování, posilování a relaxační cvičení. Zatímco sportovní styl je hodně freestyle s prvky akrobacie. „Dřív jsem cvičil spíš ten sportovní styl, ale před dvěma lety jsem se rozhodl pro Hungga, který vyučuje sifu Pavel Macek. Proč? Nejde tu o soutěžení, to kung-fu není, v tom se naše škola liší od ostatních. Jde tam o duševno, harmonii, tím se zachovává tradiční způsob bojového umění. Takhle mi to plně vyhovuje, nepotřebuji vyhrávat první místa v mezinárodních soutěžích, oceňuji spíš, že je tam dobrý kolektiv. Pro mě taková druhá rodina,“ říká Jirka a pokračuje: „na výuce se nám učitel věnuje individuálně, každý procvičuje jinou techniku, v tom vidím velké plus. Naopak minus vidím v tom, že podobných škol jsou u nás tak dvě tři maximálně.“

Jirka je ve škole pana Macka jediný Rom, vysvětluje si to spíš tím, že většina Romů tíhne k boxu, k tvrdším úderům anebo k fotbalu. „U nás jsem zatím žádného Roma nepotkal. Chodil k nám Vietnamec, Američan, Arab, ale Rom ne.“ Přiznává, že ani jeho mladší bratr David ke kung-fu moc netíhne. „Chodí rok a půl na karate, je začátečník, ale celkem mu to už jde.“ Zajímá mě, zda se Jirka udržuje nějakým speciálním jídelníčkem. „Jím v podstatě všechno kromě sladkého a fast foodu, nepiju colu, jinak se nijak nehlídám, ba naopak,“ prozrazuje při focení do časopisu. „Ještě pár fotek a musíme se rozloučit, běžím domů na doučování,“ upozorňuje mě Jirka na čas. Souhlasím a zároveň mu držím palce, aby se na akademii dostal.

Rena Horvátová
ROMEA
30.10.2009