Rasismus na hřiště nepatří

13.01.2011

Roman Balog pochází z Litvínova, z města, o kterém jsme poslední dobou s nárůstem extremismu v České republice nejednou informovali čtenáře časopisu RV. Tentokrát Vám představíme jednatřicetiletého asistenta trenéra fotbalu, který své vášni propadl natolik, že se částečně stala i jeho zaměstnáním. „Mým snem bylo stát se profesionálním fotbalistou, takovým druhým Maradonou, kterého by milovaný koníček zároveň i živil,“ říká úvodem Roman Balog.

Romana přivedl k fotbalu jeho bratr. „Mám dva bratry a jeden z nich hraje fotbal od dětství, brával mě často s sebou na hřiště,“ rozpovídá se Roman o svých začátcích. „Mohlo mi být kolem pěti let a rozhodně by mě tenkrát nenapadlo, že jednou budu moct trénovat stejně staré kluky,“ pokračuje ve vyprávění. O něco později začal hrát za fotbalový klub Litvínov a následně přešel do Sokola Horní Jiřetín, kterému zůstal věrný dodnes. „V té době jsem snil o tom, že budu profesionálním fotbalistou a můj koníček mě bude jednou živit. To je snem všech mladých fotbalistů. Každý chce být nejlepší a každý chce vyhrávat. Mně se sen nesplnil, nebyl jsem asi takový talent,“ vysvětluje a pokračuje: „S odstupem času to vidím také v tom, že v té době nebylo tolik možností, jako se jich nabízí dnes. Dnešní fotbalová mládež ví, že mají větší možnost se ukázat, protože chodí daleko víc trenérů z různých ligových mančaftů koukat se na přátelské zápasy. Za naší doby to nebylo moc zvykem, proto bylo těžší dostat se do některé z lig.“ Je pozitivní, že Roman nemyslel pouze na fotbal a vyučil se instalatérem. „Chtěl jsem mít papír, mít nějaké vzdělání, bylo to pro mě důležité a stále je, i když se dnes profesně věnuji úplně něčemu jinému,“ říká Roman. Jako asistent trénuje chlapce již sedmým rokem. „K práci trenéra jsem se dostal přes kamaráda. Trénuji ve FŠ Litvínov ty nejmenší, šestileté a o něco větší děti, tzn. 01. Učím je pohyb na hřišti, přihrávky a držení těla. Předávám jim tak svoje zkušenosti ze hřiště. Rád bych se tomu jednou věnoval naplno a udělal si licenci na hlavního trenéra, ale v současné chvíli si to nemohu z časových důvodů dovolit,“ přiznává trenér.

Z průmyslu na hřiště

Kromě práce trenéra je Roman zaměstnán čtvrtým rokem v chemickém průmyslu, kde se zabývá výrobou katalyzátorů. Práce na směny, rodina a vlastní fotbal mu zabírají mnoho času, přesto čtyřikrát, někdy i pětkrát týdně chodí na hřiště trénovat chlapce. „V klubu máme i romské kluky. Vítám to, protože sport toho, v případě, že se mu věnujete poctivě, dává mnoho dobrého. Na klucích je už při prvním utkání vidět, kdo hraje z donucení jen kvůli rodičům a kdo hraje proto, že ho to doopravdy baví. Pak teprve můžete vidět u hráče čistou hru, dravost a vášeň k fotbalu,“ říká zkušeně Roman Balog a pokračuje: „Jako asistent vlastním licenci C, což je ta nejmenší možná, ale když tak nad tím přemýšlím, až přestanu hrát, asi bych zauvažoval nad tím, že bych si zvýšil postup a absolvoval bych zkoušky na hlavního trenéra licence A. Pro získání licence potřebuji využít nabrané zkušenosti, naučit se nové trenérské metody a hlavně píli. Ale kdoví, třeba už fotbal pověsím na hřebík, můj zdravotní stav už není zrovna nejlepší, je to znát na kotnících a svalech, ozývají se čím dál častěji, přesto bych se toho vzdával těžkým srdcem,“ přiznává Roman.

Rasismus? Na hřiště rozhodně nepatří!!

„Rasismus na hřišti odsuzuji, jak ze strany hráče, tak i fanouška. Fanoušek jde na zápas proto, aby fandil a ne, aby urážel hráče. Já osobně jsem se s rasismem přímo na hřišti ještě nesetkal. Je jasný, že si při zápase hráči řeknou něco ostřejšího, to si přeci neříkají pouze sportovci, ale na tom hřišti je to spíš z euforie než z nesnášenlivosti.“ Kdo je mým současným vzorem? V dětství, jak už jsem říkal, to byl Diego Maradona. Dnes fotbalové vzory nemám, spíš se mi líbí technika hry, a ta nejlepší je jednoznačně u Tomáše Rosického a Petra Čecha,“ říká závěrem rozhovoru trenér a fotbalista Roman Balog.

Rena Horvátová
ROMEA/RV
15.10.2009*