„Občas lidi překvapím“ aneb z fotbalisty kurátorem

13.01.2011

Jednašedesátiletý romský poradce pro národnostní menšiny je sportovcem každým coulem. Už v osmi letech kopal za kladenský klub SK Kladno. A nejen to, splnil si i další svůj sen. Již osm let pracuje jako rozhodčí fotbalových zápasů a nehodlá s tím jen tak přestat. O kom je řeč? O Antonovi Lukáčovi z Kladna.

„Tenkrát to bylo jiné než dnes,“ vzpomíná na padesátá léta Lukáč. „Začínal jsem jako každý malý kluk v okolí, kterého to s míčem neuvěřitelně bavilo. Bylo mi tenkrát šest let. Za klub jsem hrál o dva roky později a náramně jsem si to užíval,“ vypráví svůj příběh Lukáč. „Tenkrát jsem se skamarádil s partičkou kluků, co chodívala hrát fotbal na místní hřiště a tam si mě také jednoho dne vyhlédl trenér Sparty Kladno. Po rozhovoru s mým tátou jsem nastoupil do klubu jako útočník,“ prozrazuje své začátky Lukáč. Když Antonovi bylo osmnáct let, nabral jeho život jiné obrátky. Jako vojáka ho převeleli na Slovensko a měl možnost zahrát si ve slovenské první lize. Jak sám říká, hrát s prvoligovými hráči a udržet si jejich standard nebylo pro něj vůbec jednoduché. Právě proto přestoupil po několika měsících do druholigového týmu Nitry.

Z fotbalisty romský kurátor

Málokdo ví, že nebýt nešťastného úrazu, mohl z něj být profesionální fotbalista. Těsně po skončení základní vojenské služby totiž nešťastně upadl a roztříštil si obě kolena. „Byla to pro mě těžká doba,“ přiznává Anton, který v sedmdesátých letech začínal pracovat jako romský kurátor. Od roku 1995 působil do revoluce jako romský poradce na okresním úřadě v Kladně. Byl zakladatelem Občanského fóra na Kladensku spolu s Martinem Matičkou a Karlem Rýsem. V současné době pracuje pro magistrát města Kladna jako poradce pro národnostní menšiny. „Pracuji tady čtrnáctým rokem,“ rozpovídá se o své práci pan Lukáč. „Mé zaměstnání obnáší práci s lidmi, hlavně s romskou menšinou, ale chodí za mnou i Ukrajinci a dokonce Vietnamci. Jezdím do lokalit a snažím se pomáhat potřebným. Nejčastěji se vyskytují problémy bytové a někdy i sociální. Bytová politika je tady dost špatná. Sháním pro místní Romy kromě jiného i pracovní místa. Jsem v kontaktu s pracovním úřadem a s některými firmami. Podařilo se mi, aby tyto firmy Romy zaměstnaly, i když je původně do práce vzít nechtěly. Nyní jsou s nimi velmi spokojené. Snažím se Romům pomáhat, aby mohli normálně fungovat,“ vysvětluje.

„Občas diváky překvapí pískající Rom na hřišti“

Ale zpátky ke sportu. Sympatický rozhodčí si díky svému kamarádovi, který také občas „píská“ zápasy udělal před osmi lety na kladenském ČSTV rozhodcovský kurz. Od té doby se tomu věnuje aktivně. „Tenkrát jsem skládal test, který byl velmi náročný. Kromě znalostí jsem musel složit i fyzickou zkoušku. Zatím se mi daří, musím zaklepat, pískám dorost a muže, baví mě to,“ prozrazuje krátce svého koníčka. Na otázku, zda by si troufl odpískat i profesionální zápas, odpovídá Lukáč bez rozmýšlení. „Ano, troufl, zajímalo by mě to, přestože věřím, že pro rozhodčího je to jako každý jiný zápas. Rozdíl vidím pouze v tom, že hráči jsou na hřišti profesionálnější, jelikož je fotbal velmi dobře živí. Tam se nemůže stát, že by jeden z hráčů napadl rozhodčího, jako se stalo nedávno zde na Kladně. Ale i kdybych chtěl sebevíc pískat profesionální fotbal, tak vzhledem ke svému věku už nemohu. Muselo by mi být tak o dvacet let míň a to bohužel není,“ široce se usmívá sympatický rozhodčí. „Občas se setkávám s vulgarismem na hřišti, ale není to ze strany hráčů, nýbrž diváků. Jinak otevřený rasismus na hřišti jsem ještě nezaznamenal, a to pískám zápasy různých mančaftů,“ přiznává Anton. Pan Lukáč je otcem tří dětí, dvou dcer a devatenáctiletého syna Tomáše, shodou okolností také příznivcem a hráčem fotbalu, který hraje za TJ Kablo Kladno. „Kluk je šikovný, rychlý, s dobrou taktikou a já bych mu přál, aby to jednou někam s fotbalem dotáhl. Ale je to především na něm.“ Pana Lukáče čeká za měsíc operace plotýnek, přesto doufá, že se vrátí k práci rozhodčího a také si splní svůj dávný sen, který ještě nestačil realizovat. „Rád bych založil romský fotbalový tým, vypracoval kvalitní mladé fotbalisty a vyhrával s nimi turnaje. A kdo ví, třeba by se chytli i v jiných manšaftech. Ale to je ještě opravdu ve hvězdách.“ A já panu Antonovi přeji, aby měl ještě mnoho možností si své sny vyplnit.

Rena Horvátová
ROMEA/RV
4.11.2009