Setkání s Terou Fabiánovou

08.01.2011

Teru Fabiánovou zná každý, kdo se zajímá o romskou literaturu. Patřila nejen k našim nejstarším a nejznámějším spisovatelům, ale bezesporu také k nejtalentova­nějším. Díky neuvěřitelné píli, houževnatosti, lidské vůli a optimismu dokázala proměnit svůj talent v to, po čem snila vždy… psanou literaturu a poezii, kterou se mnozí mohli a ještě moci budou kochat. Koneckonců svědčí o tom i pocta, jíž se jí dostalo, když byla jedna její báseň vybrána a zařazena do díla autorů, jejichž verše prostřednictvím poezie pro cestující četlo neuvěřitelně velké množství lidí cestujících metrem. Celou báseň s názvem „E bacht ke amende avel“ – „Štěstí přichází ke mně“. Tera mezi námi bohužel již není, ale já věřím, že na nás odněkud hledí, s tím svým úsměvem, hustými dlouhými vlasy a výraznýma očima. Pohledem, který naprosto jasně prozrazoval, že toho tahle drobná, ale velmi energická žena má za sebou hodně. Naposledy jsem ji tváří v tvář viděla v kapli, kam se přišla rozloučit se svojí dlouholetou přítelkyní, rádkyní, osudovým člověkem, který i ji povzbuzoval k psaní. Nad Milenou Tera truchlila a už tenkrát byla velmi nemocná. Sotva se držela na nohou, některé lidi už nepoznávala. Seděla v řadě přede mnou, a když se otočila, pohladila mě po vlasech. Mnohem raději ale vzpomínám na dobu, kdy jsem se s ní setkala úplně, úplně poprvé. Mně bylo tak devatenáct dvacet. Ona byla tenkrát plná síly, energie, krásná, havraní vlasy vyčesané do upraveného spleteného drdolu. Točila jsem s ní v nějakém parku příspěvek do televizního pořadu. Žasla jsem nad jejími osudem nastraženými příhodami. A hlavně nad tím, jak se dokázala vypořádat s těžkým životním údělem, ona rozhodně neměla na růžích ustláno. Dokud jí ale síly stačily, brala vše s nadhledem, humorem sobě vlastním.

Tery Fabiánové jsem si velmi vážila a jsem ráda, že se podařilo ještě na sklonku života udělit právě jí jednu ze tří literárních cen Mileny Hübschmannové za celoživotní přínos romské literatuře. Když se sdružení Romea před rokem a půl rozhodlo na počest Mileny udělovat ceny nesoucí její jméno lidem, kteří v romštině tvoří, jen v souvislosti se jmény dvou spisovatelů bylo ihned jasné, že tu cenu dostanou Tera a Dezider Banga ze Slovenska. Také se podařilo, aby v časopise Týden vyšel profi l právě této výjimečné ženy. Do třetice těch podivných náhod – moje kolegyně Lenka Nádvorníková, která od ledna letošního roku utváří v měsíčníku Romano voďi pravidelnou stránku o romské literatuře, věnovala poslední díl právě ji. Aniž by tušila, že krátce na to se dozvíme tu smutnou událost o Terčině smrti. Byla už dlouho nemocná a myslím, že ona už se do toho nebe těšila. Navíc jsem přesvědčená, že pokud nějaké je, ona tam dnes píše a mává nám dolů, na rtech svůj typický, životní nadhled prozrazující úsměv. Nedá mi to právě v tuto chvíli nevzpomenout jednu z jejích starších povídek „Le romeskero suno“ – „Sen Cikána“. Terka ji napsala dávno, po těžkém úrazu, díky němuž dle vlastních slov přežila klinickou smrt. V šedesátých letech rozhlas přinesl dokonce dramatizaci této povídky. Najdete v ní mnoho autobiografických rysů – jde o příběh romského jeřábníka pracujícího v ČKD (autorka sama pracovala ve stejné profesi a témže podniku léta), který po pracovní nehodě upadne do klinické smrti. V tomto stavu se velmi těší do nebe, ale netuší, jakého nemilého překvapení se tam dočká. Před branami zjistí, že se do oázy rajského klidu vchází dvěma různými vchody – jedním pro Romy a druhým pro Neromy. Terka tak chtěla poukázat na diskriminaci – ve společnosti stále přetrvávající. Nejde ale o žádnou uplakanou prózu, cokoliv Tera píše, dokáže vyjádřit se zvláštním, pro ni typickým ironickým humorem. Za zmínku stojí většina z jejího díla – próza i poezie. Připomenu alespoň „Sar me phiravas andre škola“ – „Jak jsem chodila do školy“ nebo „Čavargoš“ – „Tulák“. Tera Fabiánová i přes prožité útrapy, válku, léta tvrdé dřiny nikdy tulákem nebyla, leda takovým tím v nejpozitivnějším slova smyslu, bohémským, hledajícím svoji identitu, své ženství, svoji sílu, své místo a svoji rovnováhu. Myslím, že její dílo je tím hledáním nádherně prodchnuto. Kdo totiž nehledá a jen tak netečně stojí nebo sedí na jednom místě, byť sebehezčím, nikdy nic nenajde, nikam nedojde a mnoho nepochopí. Tera Fabiánová patřila k mým velkým oblíbencům, lépe k lidem, k nimž cítím velký respekt. Vlastně jsem jí to ani nestihla říct. Věřím ale, že se o to člověk má pokusit různými formami, byť by to mělo být ve snu. A vím, že ten sen, až jednou přijde, bude hřát, vidím žlutou barvu, která ho protká, a cítím bohorovný klid. Takovou Teru Fabiánovu jsem znala já a takovou jsem si ji vždycky představovala při čtení těch drsných a přesto poetických básní, realistických a přesto humorných povídkách.

Tera, rozená Kurinová, provdaná Fabiánová Narodila se v Žihárci (okres Šaĺa) na jižním Slovensku. Měla čtyři sourozence. Bratra Lajoše odvedli na konci války do Německa na nucené práce, otce ještě dříve do maďarské armády, posléze bojoval i na východní frontě proti SSSR. V roce 1946 rodina přesídlila do Čech. S manželem, poddůstojníkem Vojtou Fabiánem, měli čtyři děti: Vojtu, Jardu, Mariku a Michala. Psát Tera začala již v útlém dětství, začínala básněmi v maďarštině. A tímhle jazykem psala až do osudového setkání s Milenou Hübschmannovou, která ji motivovala k tvorbě v romštině. Nejdříve psala poezii. Pak se nebála pustit i do povídek, životopisných vyprávění a novel. Často literárně uvažovala o postavení ženy v romské rodině, což bylo zejména v té době velmi pokrokové. Dalším jejím častým námětem v povídkách bylo romství v kombinaci s prací. Ona totiž vždy tvrdě pracovala. Až do pozdního stáří. I když byla v důchodu, nevydržela jen tak sedět doma a zase si práci našla. Vystřídala mnohé profese, od stavebních až po ty „domácí“, pracovala i na ambasádách, v bohatých židovských rodinách, ale i u Arabů a v rodině venezuelského konzula, na maďarském zastupitelském úřadě. Na ten vzpomínala ráda.

Jarmila Balážová
Romano Voďi