O zpěvu, přijímačkách a velkých plánech s Monikou Bagárovou a Janem Bendigem

10.01.2011

Monika Bagárová a Jan Bendig se stali romským fenoménem současnosti. Dva teenageři končící základní školu si svým přirozeným šarmem zístali miliony televizních diváků v soutěži Česko Slovenská SuperStar. Na rozhovor s nimi přijíždím v podvečer na pražské autobusové nádraží Florenc. Monika vystupuje z autobusu a táhne za sebou kufr téměř větší, než je sama. Drobný Honza v nezbytném klobouku a tenké bundě se k ní rozbíhá přes celé nástupiště. Dva přátelé se rádi vidí a jejich veselé štěbetání prokládané úryvky písní se spontánně nese ulicí. Taxi nás odváží do centra města a překvapený řidič poslouchá zpěv, který má příští den rozeznít obrovskou Sazka Arenu. Oba přátelé skáčou rychle z tématu na téma. Probírají školu, rodiny, písničky, poslední články v bulváru. Oba jsou ještě děti, ale v jejich výrazech a pohybech už je cosi dospělého. Cosi, co jim vzalo dětství a donutilo je během půl roku zestárnout o několik let.

Jak se cítíte před zítřejším velkým vystoupením?

H: Cítíme se naprosto skvěle, moc se těšíme na lidi. M: Já se těším na ostatní finalisty a na všechny z organizačního týmu SuperStar.

Co říkáte tomu, jak nakonec dopadlo finále?

H: Já jsem to přál Martinovi, takže jsem naprosto spokojený. M: Mě už to bylo docela jedno, protože mám ráda oba, ale čekala jsem víc, že vyhraje Martin.

Teď vám zrušili velké turné, které mělo probíhat v příštích měsících.

H: Zrušili. Měli jsme cestovat po městech v Čechách i na Slovensku, ale prý kvůli krizi nic nebude. Jsme z toho hodně smutní, protože nebudeme s finalisty spolu. M: Je to teď na nás, jak se k tomu postavíme, já bych se s ostatními chtěla vídat, ale když nebude společné turné, tak to půjde hůř. Snažím se udržovat kontakt s Benem, Denisem, Dominikou… mám ty lidi moc ráda, tolik srandy jsem si s nimi užila. Chybí mi moc.

V těchto hektických dnech po soutěži máte asi docela nabité programy, že?

M: Teď je osm hodin večer a mě ještě čeká rozhovor do rádia. Zítra bude velký koncert, a pak ještě jedu zpívat do Brna na ples. Vystupovat mám v Boby centru v jedenáct v noci. Horší je ale, že nemám dohnané známky ve škole a do toho se připravuji na přijímačky na konzervatoř. H: Já to samé. Mám toho teď tolik, že ve škole hrozně chybím, musím se to sám doma doučovat a je to dost těžké. M: Já mám o čtrnáct dnů posunuté vysvědčení, ale pořád to nestačí… snažila jsem se už před SuperStar nasbírat známky dopředu, ale nenapadlo mě, že budu chybět tak dlouho. Ze školy mi sice posílali listy na vyplnění, ale já neměla čas ani na to vyplňování. H: Byli jsme přece jen pryč ze školy tři měsíce, a to se jen tak dohnat nedá.

Oba dva budete brzo dělat přijímací zkoušky. Proč jste se rozhodli pro konzervatoř?

M: Zjistila jsem, že nejblíž je mi muzika. Hrozně mi nejde matika. Chtěla jsem jít na obchodní školu nebo na kulturní managment, ale tu matiku nezvládnu. Takže si udělám střední kozervatoř, a pak můžu jít na Jazzovou Ježkovu konzervatoř. H: Já chci jít na hereckou školu do Prahy.

Jak vás v tuto dobu podporují vaše rodiny?

H: Mám doma skvělé zázemí. Rodina mě zatím kryje před těmi, kdo by mě chtěli okrást. Třeba strýc Gejza Bendig. Vypadá to, že bych teď mohl začít spolupracovat s jedním známým slovenským manažerem a podepsat smlouvu se Sony BMG. M: Můj pomyslný manažer je pořád táta Josef, který teď hledá opravdového manažera, co mě bude zastupovat.

Můžete si sami něco plánovat, nebo vám program chystají ostatní?

M: Já znám dopředu některé termíny vystoupení, ale i ty se mohou změnit. Chtěla jsem třeba na lyže se školou, ale nepovede se to kvůli koncertům. H: Naše škola chystá o prázdninách výlet do Londýna a nemůžu s nimi jet, i když bych se do Anglie chtěl zase podívat. Plánovat něco dopředu je složité. (Honzovi zvoní potřetí za rozhovor telefon. V rychlosti vyřizuje s milým úsměvem hovor a vrací se ke stolu.)

Všiml jsem si, že ti někdo stále volá, to máš takhle pořád?

(Telefon zazvoní znovu.) Pořád. Zvoní to celý den, ale většinou to jsou věci, co potřebuju.

Jak se ti, Honzo, žilo v Anglii?

Byli jsme tam s rodinou v Liverpoolu dva roky, od mých dvanácti. Vyhrál jsem tam školní soutěž Academy idol. Z toho jsem měl velkou radost. Z Anglie jsme se vrátili, protože táta chtěl už domů, ale také kvůli SuperStar. Už v Anglii jsme měli svou kapelu a učil jsem se vystupovat před lidmi. Bral jsem to jako nabírání zkušeností a rozjezd kariéry. Vzali mě i párkrát do televize.

Máš zkušenosti s rasismem?

Moc ne. Kdybych řekl, že Češi jsou rasisti, tak by to vypadalo, že všichni, a to není pravda. Jsou zlí Cikáni i dobří, ten poměr je podle mě stejný jako u Čechů. Když jsem šel do první třídy, tak se na mě chvíli dívali skrz prsty, protože jsem byl jediný Cikán ve třídě, ale za pár dnů si zvykli a bylo to v klidu.

Jak vnímáš to, že tě lidé poznávají na ulici?

Užívám si to, určitě. Jdeme si třeba někam sednout s kamarády a chodí za námi fanoušci pro podpis. Občas je to sice trochu na nervy, ale já neumím nikoho odmítnout. To prostě nejde. Rád všem dám podpis i s úsměvem, nebo si na chvíli popovídám, i když bych někdy chtěl mít klid a soukromí.

Nesete určitá rizika. Jak jste vnímali napadení Bena? (finalista SuperStar Ben Christovao byl na začátku ledna zmlácen rasisty, kteří ho poznali.) M: Myslím že by jsme měli mít občas kolem sebe někoho na ochranu, hlavně kluci.

H: Je to hrozné, byli jsme z toho všichni úplně v šoku.

H:: Oni si za to můžou sami. Já strach nemám, protože mám za sebou dobré lidi a věřím, že se neztratím.

M: Když budu něco chtít, tak si do toho nenechám mluvit. Do zpěvu, ani do svého stylu. Kdybych měla nabídku zpívat třeba rock a musela se přizpůsobovat, tak do toho nejdu. Možná to zní trochu namyšleně… H: Ale to není nic namyšleného! To je právě problém finalistů SuperStar z minulých ročníků, že se nechali natlačit do něčeho, co nebyl jejich styl, a pak zapadli.

M: V dnešním světě nejde tolik o myšlenky. Spíš bych řekla, že takovýto příklad nejvíc využívá komerce. Třeba mi na Facebooku nebo jinde na webech píší mladé slečny a ptají se, jaký používám šampon, že by ho chtěly také. Spíš budou chtít toto, než že by se ptaly, co čtu za knížku. Mám také pocit zodpovědnosti za to, jak vypadám. Pořád si představuji, že musím venku vypadat tak, jak mě znají z televize. Upravená a nalíčená, abych je nezklamala. Třeba teď jsem dělala reklamu na řasenku. H: Přesně tak. Mě se ptají také jenom na oblečení a vzhled. Já jim pak říkám konkrétní obchody, kde nakupuji. To je asi pro ně pěkná reklama, co? (smích)

Honzo, ty jsi se prý kvůli soutěži rozešel se svou holkou?

H: Neměli jsme na sebe vůbec čas, tak jsme to museli ukončit. Nechci teď žádný vztah, radši si počkám. Myslím že bych jí ubližoval tím, že bych na ni neměl čas a dělal bych všechno jiné, než byl s ní.

Jak jste na tom s romštinou? Umíte mluvit a zpívat romsky?

H: M: U nás se u babičky mluví jenom romsky. H: Naše bába s dědou taky. Ti když mě viděli v televizi, tak z toho onemocněli, jak brečeli. Teď už jsou naštěstí v klidu, když už jsem doma.

Jaký byl váš program během soutěže, měli jste i čas pro sebe?

H: Byl to samý stres. Pořád nějaké zkoušky, texty, stále nás někam honili… pro sebe jsme měli tak jeden necelý den v týdnu. Pořád jsem zapomínal texty a byli jsme všichni hrozně vyčerpaní.

Jaký je váš vztah k víře?

M: Také se modlím každý den. H: Na začátku soutěže jsme měli společný talisman. Byl to starý růženec, který jsme oba drželi v rukou, když se vyřazovalo.

Jak vnímáte svoje romství?

M: Jsem tříčtvrteční Romka, ale nemám nějakou schizofrenii. Vím, kam patřím. Kamarády mám mezi Romy i Čechy – cítím se dobře mezi všemi dobrými lidmi. H: U nás v partě jsou tak čtyři Češi a tři Romové.

Který z porotců vám byl nejbližší?

H:M: Mně taky a Marta Jandová.

Co si myslíte o playbacku??

M: Mně se to z principu nelíbí, ale spíš mám problém se do něj vůbec strefit. Nejde mi to. Třeba u té vánoční společné písničky. To jsem se musela smát a schovávat si pusu za mikrofon. Na svém koncertě bych to ale nikdy nechtěla.

Chtěli byste něco vzkázat našim mladým čtenářům, pro které jste vzory?

H: Ať si jdou za svým snem, pokud chtějí něco v životě dokázat a ať se nikdy nevzdávají. S tím souvisí vzdělání, to je úplně nejvíc. Škola je všechno. Mně ve škole hodně pomáhali, když jsem přecházel znova z angličtiny na češtinu.

Jiří Salik Sláma
Romea/Romano vodi