Monika Bagárová: „Zpěv není všechno, důležité je i vzdělání“

10.01.2011

Patnáctiletá Monika Bagarová se stala za poslední tři měsíce mediálním pojmem. Mladičká zpěvačka zakončila svou účast v soutěži ČeskoSlovenská SuperStar na pátém místě. Při vylučovacím kole se neubránila slzám, ale jak později přiznala, byly to i slzy štěstí. Něžná dívenka se sametovým hlasem okouzlila porotu i diváky nejen svým zpěvem, ale také skromným a klidným vystupováním. V jejích mandlových očích vidí budoucnost fanoušci, porota soutěže i hudební producenti. „Určitě má budoucnost. Je jí sice teprve patnáct, ale může z ní být soulová hvězda,“ tvrdí porotce SuperStar Ondřej Hejma. Ve finálovém večeru, kdy soutěžící zpívali pouze písně Karla Gotta, se jí podařilo dokonce „Božského Káju“ rozplakat.

Moničin talent vytáhla před záři studiových reflektorů Ida Kelarová. Známá lovkyně mladých talentů si vzala Moniku na její první velké vystoupení – festival Gypsy Celebration na hradě Svojanov. Následovalo vystoupení v Noci s Andělem a Monika měla k mediální slávě našlápnuto. Monice je nejbližší funky a jazz, r‘n‘b a latinské rytmy. Zkouší také pop i muzikály. Její vyspělý a tvárný hlas jí otvírá cestu do srdcí statisíců diváků.

Za Monikou a její rodinou jsem se vypravil do paneláku na okraji Brna. Po přátelském přijetí bylo vidět, že z Moniky i jejího otce Josefa napětí posledních dní opadává. „Teď ještě zvládnout ten dojezd, rozhovory, focení, autogramiády,“ vypočítává Josef Bagár, ale unaveně se usmívá. Je pyšný na úspěch své dcery, který je zároveň úspěchem jeho, protože ji od dětství k hudbě a zpěvu vedl. Monika se spokojeně vrtí v houpacím křesle a Josef odpovídá na maily a telefonáty. Mezitím nás ale poslouchá a sám občas doplní.

Monika mi v pokojíčku hrdě ukazuje desítky plyšáků, které dostala od svých fanoušků. „Jen ty největší jsem zatím musela nechat v Praze, nevešli se nám do auta,“ směje se. Na skříni má nalepené hodně opotřebované číslo z castingu. „Tak tohle byl začátek,“ pokyvuje hlavou a ruka mimoděk přihladí odchlíplý rožek samolepky. Na otázky o svých začátcích nemá příliš co říct. V Bagárovic rodině je zpěv něco tak samozřejmého, jako dýchání. Již pradědeček Moniky hrál na několik nástrojů včetně cimbálu. Hrají její strýcové i další příbuzní.

Jak se momentálně cítíš?

Nebudu si na nic hrát, je to hrozná pohoda být zase doma. Byl to přece jen stres. Myslet pořád na to, jak co zazpíváte, jestli uděláte chybu, učíte se pořád texty. Chyběla mi rodina a hodně se mi doma ulevilo. Nikdy jsem nebyla tak dlouho od rodiny.

Jaká je největší změna, když porovnáš situaci teď a před čtvrt rokem?

Největší změna je, že mne lidé poznávají na ulici. Zastavují se a chtějí podpis nebo společnou fotku. Vím, že to asi za chvíli pomine, ale dokud to trvá, tak si to užívám. Bavit se s lidmi na ulici je ale daleko osobnější a klidnější, než na velkých autogramiádách. Tam malé holčičky omdlévají v tlačenici a je to strašné.

Poslední tři měsíce jsi byla izolovaná od světa, jak jsi to řešila třeba se školou?

Mám chápavé učitele, kteří mi na SuperStar dali čas. Učení jsem opravdu nezvládala, protože jsme pořád měli nějaký program a zkoušky. Kostýmové, pohybové, líčení, posilovnu, masáže… Teď ale jsem znovu ve škole a musím všechno dohnat. Posílali mi sice úkoly do Prahy, ale moc jsem jich nestihla udělat.

Jak zvládáš pozornost médií?

Občas si o sobě přečtu pěkné bludy, ale chápu práci novinářů. Beru to s rezervou, ale někdy to zamrzí. Třeba Nový čas o mně napsal, že mám hvězdné manýry a že si určuji podmínky. Jednu dobu mě to tak mrzelo, že jsem se ani nedívala na internet. Dokonce jsem objevila i rozhovor se sebou, který byl celý vymyšlený nebo fotomontáž svojí hlavy a postavy jiné ženské.

Slyšel jsem o tobě, že zpíváš od dětství, jaký je tvůj vztah k hudbě?

Zpívám a vystupuji od sedmi let. Hudba je můj život, mám k ní moc blízko. Nejdříve jsem chtěla spíš tančit, ale pak mi táta z Prahy přivezl cédéčko Eriky a Jožky Fečových. Oslovilo mě a od té doby zpívám. Máme svůj rodinný brněnský big band, kde hraje táta na bicí. Vystupujeme v jazzových klubech a občas na nějakém koncertě. Nejraději mám gospely a soul.

Porota ti vytýkala, že se necítíš na velkém pódiu…

Občas mě rozhodilo, že když se otevřela brána na pódium, vypadl mi zvuk. Všechno bylo přehlušené řevem publika. Na generálce jsme byli před prázdnými sedačkami, ale na rozvášněné diváky se připravit nedá.

Změnila tě soutěž?

Nezměnila. Kamarádky měly strach, že mě ztratí, ale já jsem se vrátila jako stejná holka. SuperStar mě na chvilku udělala mediálně známou, ale už předtím jsme měli natáčení pro Českou televizi a nějaké rozhovory.

Vypadá to ale, že v nejbližší době asi v brněnských jazzových klubech zpívat nebudeš.

Asi ne, protože by zřejmě přišlo tolik lidí, že by se tam nevešli. Počkáme, než opadne první vlna zájmu po soutěži a pak se snad zase do nějakého podívám.

Přemýšlela jsi nad tím, že tvůj názor bude najednou pro hodně lidí směrodatný?

Nad tím jsem ještě nepřemýšlela. Nenapadlo mě, že bych mohla nějak ovlivňovat lidi. Rozhodně bych se nechtěla zapojovat třeba do kampaní politických stran.

Jak jsi v životě pocítila to, že jsi Romka?

Jen málo. Chvilku možná ve škole. Ani v soutěži se to neřešilo. Všichni mě vždycky brali takovou, jaká jsem. Tím pádem si myslím, že s rasismem to u nás nebude tak hrozné. Lidé dokáží ocenit, že něco umím, bez ohledu na můj původ. Mám víc kamarádů Neromů a naše rodina také.

Tento školní rok končíš základní školu. Co plánuješ do budoucna?

Nejdříve jsem chtěla na konzervatoř, pak na gymnázium, ale nakonec půjdu na obchodní školu se zaměřením na kulturní manažerství.

Bude z tebe hudební manažerka?

Ta škola klade důraz i na účetnictví a všechno spojené s obchodem a podnikáním, ale je tam třeba i práce v hudebním studiu.

To bys chtěla být raději manažerka nebo zpěvačka?

Nevím co bude, samozřejmě bych chtěla raději zpívat, ale zpěv není všechno. Musím mít i nějaké další vzdělání.

Jak zvládáš komunikaci s tolika fanoušky?

Špatně. Nestíhám lidem psát nebo volat. Snažím se nikomu moc nedávat svůj telefon, ale stejně budu muset časem změnit číslo. Na Facebooku je několik mých profilů, ale můj je jen jeden, na kterém téměř vůbec nejsem. Dokonce se mi ozvali fanoušci, že si se mnou prý dopisovali, a že jsem byla milá. Já o tom však vůbec nevím.

Jiří Salik Sláma
Romea/Romano vodi