Laďa Gažiová: Nemám ráda nálepku romské umělkyně

08.01.2011

Laďa Gažiová je jednou z nejvýraznějších mladých vizuálních umělkyň na současné československé scéně. Právě její výtvarná technika, sprej na plátně, ji činí na domácím poli výjimečnou. Vystudovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze v konceptuálním a intermediálním ateliéru Jiřího Davida. I přesto, že je jí dvacet osm let, byla její tvorba ověnčena již několika významnými úspěchy a oceněními. Laďa Gažiová současně hojně vystavuje v České republice i v zahraničí. Z Košic do Prahy

Laďa se narodila roku 1981 do slovensko-romské rodiny ve slovenské Spišské Nové Vsi, kde vychodila základní školu. Pokračovala studiem tvorby keramiky a porcelánu na Střední umělecké škole v Košicích. Keramika ani porcelán ale její potřeby neuspokojily, a proto pokračovala studiem malby na košické vysoké škole. Již odmalička toužila ze Slovenska odjet a studovat v cizině. Útočištěm se jí stala Praha, kde se jí v průběhu košického studia naskytla příležitost odjet na stáž na AVU, odkud po roce přešla na další stáž do ateliéru veřejně známého umělce Jiřího Davida, který se proslavil zejména instalací neonového srdce nad Pražským Hradem. V ateliéru výtvarníka Davida už zůstala a své studium v něm po čtyřech letech dokončila.

Praha jí vedle vzdělání poskytla i potřebné umělecké zázemí, které spočívá převážně v živějším kulturním životě a tudíž i ve více příležitostech seznámit se s díly dalších autorů: „Vedle vyšší centralizace dění v Praze v rámci Československa se tu kladou i vyšší nároky na studenty uměleckých škol. Proto jsem sem také chtěla jít. Zpočátku to pro mě bylo celkem tvrdé, ale určitě se to vyplatilo,“ vysvětluje Laďa pohnutky pro odchod ze Slovenska.

Nově nabyté romství

Praha Ladě vedle pružnějšího kulturního života nabídla i potřebný odstup od rasistického smýšlení obyvatel v místě jejího bydliště. „Ze Spišské jsem chtěla odejít i z rasových důvodů, protože mi hodně vadilo, jak tam lidé o těchto věcech přemýšlejí. V Košicích už to bylo lepší, ale pořád to ještě nebylo ono,“ popisuje své pocity.

Rodiče Ladě o romském původu jejího otce záměrně neřekli, aby jí před projevy rasové nesnášenlivosti ochránili. Přesto ale Laďa narazila už po nástupu do základní školy, kde jí ostatní děti začaly nadávat do špinavých Cikánek, protože měla tmavší pleť než děti ostatní. „Po té první události jsem běžela domů a hned jsem se našich ptala, jak to je. Až tehdy jsem se dozvěděla, že jsem Romka.“

Laďa se s nově nabytým romstvím vyrovnávala velmi těžce: „Hrozně jsem se za to styděla. Měla jsem s tím velký problém. Měla jsem velké pocity méněcennosti a celkově to bylo hodně nepříjemné. Trvalo to dost dlouho,“ vzpomíná s rozpaky na školní léta. Se svou novou identitou se vypořádala až v Praze na vysoké škole. Pomohla jí zejména mladá umělkyně Tamara Moyzes. Ta ji odkázala na občanské sdružení Romea, které na poli romského dění působí. Laďa následně začala s několika romskými sdruženími spolupracovat. „Díky těmto organizacím se mi začaly otevírat oči a já jsem si začala uvědomovat, že vůbec o nic nejde.“

Od Romů po Čečence

Laďa Gažiová se ve své tvorbě věnuje různým sociálním tématům. Sama je dělí do jednotlivých období. Jedno z nich se například zabývalo problematickými vztahy mezi Ruskem a Čečenskem. Následovalo období romských témat, během nichž čerpala hodně sama ze sebe: „Souviselo to hodně se mnou. V té době jsem o sobě hodně přemýšlela. Začala jsem také hodně dohledávat a zjišťovat si informace o romské historii.“ Na obrazech Ladi Gažiové se často setkáme se stavy beznaděje a sebevraždou. Ve své diplomové práci se naopak zabývala problematikou života v exilu.

I když je Laďa úspěšnou mladou umělkyní, její obrazy úplně neoslovují nejbližší příbuzné. Části rodiny například své práce ještě neukázala, protože se obává, že by se jim pro jejich poměrně negativní náměty nelíbily. Přesto jí ale celá rodina moc fandí a sleduje Ladin úspěch s radostí. Obecně jsou ale témata její tvorby z obrazů poměrně čitelná a tudíž svou srozumitelností dostupná i lidem bez uměleckého vzdělání. Od porcelánu ke spreji

Laďa Gažiová při své tvorbě používá poměrně neobvyklou techniku. Klasické štětce vyměnila za spreje, kterými přes předem připravené papírové šablony vytváří barevné ornamenty přímo na plátno. K této technice se nedostala přes nelegální sprejování venkovních prostor, ale přímo při výuce na vysoké škole, kde si jednotlivé techniky výtvarného projevu vyzkoušela.

Doposud se věnovala převážně velkoformátovým pracím. S menšími rozměry obrazů začala až v poslední době.

V následujícím období by chtěla vyzkoušet i jiné techniky. Jedním z důvodů může být i zdravotní aspekt, jelikož jsou spreje poměrně toxické. I přesto, že Laďa pracuje s ochrannou maskou, je několikahodinová práce v uzavřeném prostoru neúnosná. To s sebou nese i četná zdravotní rizika. Proto se pravděpodobně částečně vrátí ke klasické malbě štětcem nebo ke speciální stříkací pistoli.

Receptna úspěch?

Pokud se většina současných mladých absolventů uměleckých škol chce ve svém oboru živit, bude pravděpodobně velice často řešit existenční problémy. Řada z nich proto umělcem na plný úvazek být nemůže, a proto jistotu práce a přísun finančních prostředků hledá někde jinde. Laďa Gažiová je jedním z mála šťastlivců, kterým se obživa ve svém řemesle daří. Je čím dál více oslovovanou umělkyní pro realizaci výstav v Čechách i v zahraničí a také roste zájem o její obrazy. Může si proto dovolit i svůj skromný ateliér nedaleko Staroměstského náměstí v Praze, kde její díla vznikají.

Cesta za úspěchem i v případě Ladi Gažiové nebyla jednoduchá. Musela na sobě tvrdě pracovat a své vlastní práci především důvěřovat. Vedle toho musela například opustit i své přátele a rodinu, která dodnes žije na Slovensku. Ovoce začala sklízet již po roce 2005, kdy se objevila její první větší autorská výstava. V roce 2007 následovalo mezinárodní ocenění The Sovereign European Art Prize v Londýně a o rok později česká Cena Kritiky.

Romka jako značka

S rostoucím zájmem o minoritní umění i zde nastává otázka, nakolik může Laďa Gažiová být za svůj úspěch zavázaná své často přiřazované nálepce romské umělkyně. Ladě se škatulkování její vlastní osoby na základě etnické příslušnosti nelíbí. Měla s ním, jak sama uvádí, v minulosti problém a brala ho spíše jako nevýhodu. Sama se nepovažuje ani za Romku, ani za Slovenku. Pokud by se měla nějak společensky zařadit, zvolila by kategorii umělkyně bez jakýchkoliv přívlastků na základě národnosti a občanství. „Nálepka romské umělkyně mi k úspěchu výrazně nepomáhá. Je to zbytečné vymezování se na poli umění, kde to není úplně relevantní. Na poli vysokého umění to nikoho nezajímá, ani nejsou ochotní se tím zabývat. Takže to vyčleňování se do škatulky romské umělkyně může být spíš na škodu,“ říká Gažiová.

Laďa zpočátku své kariéry o romství nechtěla vůbec hovořit. V současné době se ale k této problematice staví trochu jinak. Pokud může její nálepka romské umělkyně pomoct celkovému vnímání Romů jako lidí, kteří mohou ve svém životě něčeho dosáhnout, a současně romskou mládež k něčemu například motivovat, tak tuto nálepku ráda přijme.

A co dál?

Vypadá to, že má Laďa dobře našlápnuto. Je si přesto sama dobře vědomá, jak může být úspěch pomíjivý a dočasný. Pro udržení své pozice je podle ní důležité přicházet stále s něčím novým, aby se tak rozvíjela i autorova osobnost.

Každý umělec asi žije v neustálé nejistotě, co bude příští den nebo rok. I Laďa má své vlastní obavy, které se její tvorby týkají:„Já osobně mám strach z manýry. Mám strach z toho, aby se ze mě nestala ta umělkyně, která bude bez nějakého většího uvažování malovat jeden obraz za druhým. Potom bych sice možná byla úspěšná a prodávaná, ale ty samotné obrazy by byly dávno prázdné. Z toho mám strach. Tam bych se nechtěla dopracovat.“

A čeho si Laďa na člověku nejvíce váží? „Na obyčejném člověku si vážím moudrosti a charakternosti. To jsou pro mě asi nejdůležitější věci. Umělce si vážím, když mohu jeho práci věřit.“

Lukáš Houdek