Jenom talent nestačí

10.01.2011

Jméno Adam Klempár před týdnem nikdo neznal. Ovšem jsem si jistá, že po přečtení této stránky to jméno již nikdy nezapomenete, stejně jako já. Je to mladý Rom, který se ke svému původu velmi hrdě hlásí a před několika týdny vyhrál jednu z nejprestižnějších komerčních tanečních newstylových soutěží v republice. Stal se Tanečníkem roku. Již při prvním setkání s tímto talentovaným mladým člověkem na vás čiší jeho ryzost a naprostá otevřenost, ale také to, že jeho slova neplynou jen tak. Tento talentovaný člověk totiž ví naprosto přesně, co od života očekává.

Je mu osmnáct let a před dvěma lety se mu domovem stala malá vesnička za Olomoucí Skrběň. Pochází z početné rodiny, má čtyři sourozence a dvě neteře, všichni společně s maminkou bydlí ve velikém rodinném domě. „Jsme klasická romská rodina, která žije společně a všechno dělá společně. Jeden bez druhého neuděláme vůbec nic. Stoprocentně držíme při sobě,“ říká Adam. V současné době studuje na Středním odborném učilišti v Olomouci, obor tesař. Tancovat začal v jedenácti letech a do patnácti vedl taneční skupinu Anubis, se kterou tancoval převážně break. Breaková minulost dala Adamovi velmi dobrou průpravu pro jeho budoucí kariéru. Po rozpadu kapely chvíli přemýšlel o tom, jak pokračovat dále.

V té době již v Olomouci působila taneční formace Alyaschka crew, která se věnovala spíše freestylu. Adama velmi lákalo zkusit něco naprosto jiného, než dělal do té doby. „Pamatuji si, že nám přišel email Ahoj já jsem Adam můžu k vám chodit? A my jsme mu odpověděli že ano,“ vzpomíná lídr Alyaschka crew Ladislav Kabát. Přišel spolu se svým bratrem a stali se členy AC. Adamův bratr ale příliš dlouho u tancování nevydržel, pro Adama se však tanec stal tím nejdůležitějším v životě. „Pozitivní přístup lídrů, ale i tanečníků mi velmi pomohl. Od té doby jsem věděl, že můžu dokázat víc. Talent na tancování má každý v sobě,“ říká Adam, „a nezáleží na tom, jestli jste Rom, Vietnamec, nebo černoch. Ale jenom talent nestačí, a co si budeme vykládat, my Romové jsme strašně líní. Takže většina těch hodně talentovaných,Ro­máků‘ místo toho, aby šli do tělocvičny a dřeli na sobě, bude raději sedět na ulici a chovat se jako největší masteři. To já nechci.“ Jeho trenér, lídr AC a učitel v jedné osobě, je pro něj velmi důležitý. Velmi skromný a nenápadný člověk se pro Adama stal součástí života. Jak sám Adam říká, cítí k němu respekt, poslouchá ho na slovo a ví, že se od něj nikdy nedočká podrazu. „Je to můj druhý otec. On mě také chrání, aby na mě neudělal někdo nějaký podraz, abych se nedostal do průšvihu, a já ho za to respektuji a velmi obdivuji.“ Neoddělitelnou součástí tancování jsou také peníze. Adam patří mezi ty, kteří si vydělávají na svůj životní cíl vlastními silami. Rodina sice pomáhá v rámci možností, ale Adam pravidelně chodí na brigády a část peněz si vydělá i za vystoupení a za taneční hodiny pro ostatní skupiny. Pokud se ovšem stane, že finanční zdroje dojdou a je třeba odjet na soutěž či vystoupení, je zde právě Ladislav Kabát a ostatní členové vedení AC, kteří vždy sáhnou do vlastní kapsy a vyřeší to. „Máme dohodu s fitcentrem a za každou odučenou hodinu pro ně nám poskytují prostory pro naše žáky zdarma. To je pro talenty, jako je Adam, velmi důležité.“ Je opravdu znát, že tito lidé to skutečně považují spíše za poslání než za práci. Adam tvrdí že není důležité vyhrávat na soutěžích, i když přiznal, že je to příjemné a že každý tanečník ve skrytu duše doufá, že to bude on, kdo bude stát na stupínku nejvyšším. Důležitější pro něj je však být v centru dění. Zúčastňovat se soutěží pro inspiraci, pro to, aby viděl konkurenci, chodit na workshopy a prezentovat celou skupinu Alyaschcka crew.

První undergroundovou soutěž Adam absolvoval před dvěma lety „Byl jsem teprve týden v AC a oni mi jednoduše řekli, že si to mám zkusit. Tancoval jsem naprosto příšerně a věděl jsem, že jim dělám vlastně ostudu, ale oni nás neuvěřitelně podrželi a říkali mi,ne nebyli jste tak hrozný, bylo to dobrý‘ a to mě i mého kamaráda neuvěřitelně podrželo a povzbudilo.“ Od té doby ušel veliký kus cesty. Za necelé dva roky se totiž stal Tanečníkem roku, což je jedno z nejprestižnějších komerčních ocenění. Adam se tak stal prvním Romem, který podobné ocenění získal. Není to však jediné ocenění, které získal, je také mistrem české republiky v break dance za rok 2005, dále získal páté místo ve finále v soul dance, vítězství v soutěži Dance dayle a v další taneční soutěži v Šumperku, nazvané podle města, kde se koná. Adam si nejvíce váží všech svých úspěchů, které získal na soutěžích tzv. undergroundových battlů.

Krom toho že Adam tancuje a má svého trenéra, také učí sám skupinu Touha po tanci. Moc mu nezáleží na tom, kolika soutěžemi prošel, důležité je, že ho každá soutěž něčím posílí. Tento mladý člověk chodí do školy, každý den má tréninky, vymýšlí si vlastní choreografi i a navíc chodí na brigády u učí jiné taneční skupiny. Při všech svých aktivitách si Adam našel čas i na přítelkyni. „Když člověk chce, dá se toho naložit na záda hodně a zvládnout to, ale musí člověk chtít.“ A jaké má mladý a cílevědomý muž sny do budoucna? Pokud předpokládáte, že peníze, úspěch a slávu, jste na omylu. „Nejvíce bych si přál, aby naše taneční scéna měla stejný respekt, jako mají například Francouzi nebo Američané. Přál bych si, aby když sem přijedou, byli z našich dovedností co nejvíce v úžasu a aby naši mladí tanečníci nemuseli hledat inspiraci v zahraničí, ale měli ji tady u nás doma.“ Tato odpověď mě překvapila, ale je pochopitelná, protože Adama nejvíce ovlivňují lidé, pro které majetek, ani jejich vlastní úspěch nejsou na prvním místě. Nepřipomíná vám to tak trochu pohádku o tom, jak malý chudý kluk ke štěstí přišel? Mně ano a těší mě to o to víc, že to není pohádka, ale skutečnost.

Stanislava Ondová
Romano Voďi