Gejza Horváth: Já a Vánoce

21.01.2011

Už mnohokrát jsem psal o romských vánocích a napsal jsem o nich už asi vše. Mám o nich zase něco napsat a musím říct, že tentokrát fakt už nevím co. Prožil jsem už moc Vánoc a v poslední době cítím, že jsou každým rokem stejné. Vánoce, Vánoce přicházejí, lalalala, zpívejme přátelé. Ale já je stejně pokaždé očekávám s napětím a těším se na ně. Teď mě napadlo, že bych mohl něco napsat o těch, které jsem už prožil.

Pamatuji si, že v době mého dětství jsem Vánoce očekával s velkým napětím a s radostí v srdci. Pomáhal jsem doma se vším, co bylo potřeba. Krmil jsem husy, slepice, berana a prase. Chodil jsem s otcem do lesa pro suché dříví a doma jsem ho potom řezal, sekal a skládal do štosu u zdi našeho baráku. Máma o Vánocích pekla šinga (záviny s různou naplní), marikľa (moučné placky), buchty a jiné koláče a k tomu potřebovala pořadně vyschlé dřevo. Nakládala ho do kamen s vestavěnou pečicí troubou, a když už měla tu správnou teplotu, vkládala do ní už předem nachystané dobroty. Jaká to měla být teplota, to máma věděla přesně. V kamnech oheň hořel, dříví praskalo a vůně dobrot zaplavila celý dům. Upečené šinga a marikľa dávala máma na verandu vychladnout a já jsem si k nim chodil přivonět. Jak rád jsem nasával tu omamnou a nádhernou vůní Vánoc, štěstí, lásky a pohody. Když už bylo pečivo dostatečně vychladlé, máma ho posypala práškovým cukrem, nakrájela ho a s láskou nám ho podávala do nastavených dlaní. Jak já miloval její šinga s mákem a s tvarohem, na jazyku se mi jen rozplývaly. Jejich sváteční chuť mě nutila, abych si přidal ještě několik kousků. Přidával jsem si s mákem a s blahem v srdci i na jazyku jsem potom sladce usnul na židli u kamen. Když jsem se probudil a šel ven za dětmi sáňkovat, měl jsem šinga nejen v obou rukách, ale i všude po kapsách.

Jedličky jsme v té době nekupovali. Všichni jsme si pro ně chodili do našeho lesa. S otcem jsme chodili po lese a hledali ten nejhezčí stromek. Musím říct, že táta ho vždy našel. Bože můj, s jakou radostí jsem nesl jedličku na rameni domů. Před barákem jsem z ní ještě oklepal sníh a potom jsem ji dal na verandu do tepla. Tam pomaličku rozmrzala a rozvoňavěla. Chodil jsem kolem ní a nemohl se dočkat dne, kdy už jedličku postavíme do stojanu a budeme ji zdobit sladkostmi a různými ozdobami. Pamatuji si, že pod stromek jsem tenkrát dostal tepláky, teplé spodní prádlo, teplé ponožky a bagančata s přezkou na boku. Byl jsem šťastný a pyšný, že je mám. Nechtěl jsem si je ani umazat, tak jsem si je ani neobul. Čichal jsem k nim, voněly novotou a z radosti mi srdce tlouklo tak, že mi skoro vyskočilo z hrudě. Teď, když už si na to vše jasně vzpomínám, bych mohl o Vánocích a svém dětství ještě dlouho vyprávět. Však víte, jak to je, byla by to pohádka, která by neměla konce.

V době svého mládí jsem o Vánocích kupoval dárky už i já, rodičům i svým čtyřem mladším sourozencům. Každému to, co potřeboval, většinou to bylo oblečení. Ale pamatuji si, že jsem mámě koupil zlaté náušnice. Před zrcadlem si sundala šátek z hlavy a s pýchou si svoje první zlaté náušnice dávala do uší. Štěstím brečela, brečely jsme i my děti. Táta šel ven na dvůr a otočený zády k oknům, abychom ho neviděly, brečel také. Byla to situace, kterou jsem zažil poprvé v životě. Všechno jsem našel a přitom jsem nic nehledal. Kapsy jsem měl děravé, ale najednou jsem cítil, jak jsem bohatý. Byl to zázrak, poprvé v životě jsem viděl srdcem pokoru, sílu, štěstí, lásku a radost. Svědkem mi byla moje vlastní chvějící se duše, ticho a malý dřevěný křížek nad dveřmi do velkého pokoje. Poprvé v životě jsem u nás doma viděl Boha. Na tyto Vánoce obzvlášť rád vzpomínám.

Vánoce jsem prožil i na vojně a musím říct, že to byly ty nejhorší v mém životě. Na chodbě naší roty stal vánoční stromek ozdobený papírovými barevnými řetězy a na špici stromku byla nasazená červená hvězda, ta s kosákem a kladivem. Bylo mi i do smíchu i do pláče. Uklidnil jsem se, když mi dozorčí roty předával balík od rodičů. Poslali mi chutnou domácí slaninu, klobásy, šinga, buchty a jiné dobroty. Se vším jsem se poctivě rozdělil s ostatními vojáky. Zatímco si oni pochutnávali, já jsem si četl dopis, který jsem dostal v balíku. Mezi řádkami dopisu bylo napsáno, že jim doma scházím, že je jim za mnou smutno a že by byli rádi, kdybych byl s nimi. Přišlo mi to líto, že nejsem doma s rodinou, že sloužím své vlasti, že jsem voják Švejk. Nemohl jsem ale nic dělat a útěchou mi bylo i to, že švejků z povolání bylo všude kolem mě plno.

O Vánocích jsme měli v kasárnách bojovou pohotovost. Po štědrovečerní večeři (rybí polévce, a kaprovi s bramborovým salátem) mi bylo moc smutno. Šel jsem do klubovny, díval se na televizi a vzpomínal na rodiče a sourozence. V deset hodin byla večerka a já věděl, že nás ožralí lampasáci nenechají na pokoji. Že budou chtít válčit s všudypřítomným americkým agresorem. Spal jsem oblečený, se samopalem pod hlavou a čekal na poplach. Také že přišel, a to hned o půlnoci. Na chodbě nastal velký chaos, trma vrma a všichni jsme řvali do boje, do boje. Celá rota jsme se snažili nastoupit na buzer plac do pěti minut. Po schodech dolů se kutálely helmy, kanady, plná polní, ale i vojáci. Samozřejmě, že jsme nenastoupili včas. Vrátili jsme se zpět na rotu, vše uklidili, dali do původního stavu a šli spát. Pacholek, důstojník československé armády, nás ráno ve tři budil zas a my vojáci jsme opět nenastoupili v termínu. Zuřivý slivoň nás vytáhl z kasáren ven. V zimě ráno o půl čtvrté jsme šli deset kilometrů pěšky k lesu a tam jsme čekali na americká letadla. Nepřiletěly, ale on, náš velitel, velká šarže, nikhaj nič, odkundes, je viděl a nutil nás na letadla střílet. Když jsme se neměli k činu, tak on ožran, khula, vytáhl z pouzdra pistoli a začal sám střílet na nepřátelské cíle. Bože můj, byly Vánoce, celý svět byl v klidu a on, velký manitou, prožíval třetí světovou válku. Jak zneškodnil nepřátelská letadla, blahem usnul a my vojáci jsme od něho měli aspoň na chvíli klid. To jsou hrozné Vánoce, říkal jsem si. Lehnul jsem si do sněhu na záda, díval se na jasné nebe a rozjímal. Bylo mi blaze, cítil jsem naše domácí teplo, vůní zabijačky, vůni závinu, buchet a koláčů. Byl jsem s našimi doma.

Jako otec dvou dětí jsem ale už prožíval úplně jiné Vánoce. Byly krásné, byly milé a opravdu šťastné a veselé. A jedny obzvlášť a to ty, které jsme strávili v maringotce. Venku byla tuhá a suchá zima a v maringotce zas teplo a útulno. Manželka pekla, vařila a chystala dobroty na štědrovečerní večeři. Já s dětmi jsem zdobil vánoční stromek a radost nebrala konce. Na stromku visely ořechy, jablka, salonky a čokoládové figurky. Mnohé figurky končily v ústech i v kapsách mých dětí. Dělal jsem, jakože o tom nevím. Ony měly tváře i ruce umazané čokoládou a mně s manželkou v očích stály slzy. K plné dokonalosti a nádheře scházely stromku už jen svíčky. Připnul jsem je na stromek a manželka je s pýchou zapalovala. Všichni jsme se kochali krásou a nádherou, která se jen tak nevidí. Ale z ničeho nic začal stromek hořet. Duchapřítomná manželka popadla balicí vánoční papír a začala jím hasit požár. Oheň v mžiku vzplanul, chytla od něj i záclona a já, když jsem pochopil, co se děje, jsem popadnul stromek a vyhodil ho z maringotky ven. Žena strhla malou okenní záclonu a strčila ji do kýble s vodou. Požár jsme úspěšně zlikvidovali, ale pláč našich dvou dětí jsme v ten okamžik nedokázali zastavit. Se slzami v očích se dívaly na stromek, jak se mění v popel. Ale když si rozbalovaly dárky, jejich smutek rázem zmizel a do tváří se jím vrátil opět úsměv a radost. Dcera dostala malého dřevěného červeného kohouta na kolečkách i s provázkem a syn dřevěný povoz i s koňmi. Když jsem si uvědomil celou situaci, říkal jsem si, ty jsi ale blbec. Manželka pochopila, o čem přemýšlím, vybouchla v hlasitý smích a já jsem se už také neudržel. Smály se i děti, smáli jsme se všichni. Byly to naše šťastné a veselé Vánoce.

Poslání dědečka si silně uvědomuji. Obzvlášť o Vánocích. Bůh mi nadělil čtyři živé dárky. Jsou to lidičky, kteří donedávna ještě nebyli na světě a teď mi chodí po bytě a říkají mi dědo. Děkuji Bohu za ten zázrak. Jsem rád a šťastný, když je mám o Vánocích doma, celou svoji rodinku. Manželka musí vařit víc než obvykle. Na Štědrý večer se stůl jen prohýbá různými dobroty a vnoučata jsou hotova s jídlem vždy jako první. Nemůžou se dočkat, kdy už zazvoní zvonek a rožne se vánoční stromek. Když ho konečně uslyší, vrhnou se na dárky a rozbalují. Dívám se na ten zázrak a vychutnávám si ho. Po bytě se válí plno krabic, papíru a dárkům není konec. Dárky dostávám i já, ale ty nejjednodušší od vnoučat jsou mi nejdražší. Bývají na papíře, kde je namalováno několik srdíček a vlastnoručně napsáno: Dědo, mám tě rád(a). Funguje to. Dostávám od nich lásku a děkuji Bohu za to, že jsou na světě i má vnoučata. Jsem šťastný, jsem pyšný, jsem hrdý a života a Vánoc si s nimi užívám dosyta.

Gejza Horváth