Usazování na českém území

27.10.2010, Petr Lhotka, Muzeum romské kultury

Drastické tresty v první polovině 18. století se ukázaly jako kontraproduktivní, protože Romy kriminalizovaly bez jakékoliv alternativy. Dochované výslechy dopadených Romů ukazují, že mnoho z nich se narodilo v Království českém a tuto zemi považovali za svůj domov. Navíc pronásledování zintenzivnilo pohyb romských skupin, které se postavením mimo zákon staly prakticky nekontrolovatelnými ze strany stále více centralizovaného státního aparátu.

Kromě pronásledovaných Romů se na počátku 18. století objevili na Moravě tzv. tolerovaní Romové. Zvláště aktivní v tomto ohledu byly šlechtické rody Kouniců a Lichtensteinů na jihovýchodní Moravě. Již před rokem 1698 přišla na uherskobrodské panství hraběte Dominika Ondřeje Kounice rodina romského kováře Štěpána Daniela. V roce 1783 potom žilo v okolí Uherského Brodu a Uherského Ostrohu podle provedeného soupisu celkem 99 Romů ve 23 rodinách. Typická romská příjmení na Moravě byla Daniel, Ištván, Malík a Holomek. Na tyto Romy se nevztahovala represivní nařízení s výjimkou asimilačních (měli zapovězeno používat romštinu a typický romský oblek).

V souvislosti s budováním osvícenského absolutismu, zosobněného v českých zemích Marií Terezií a Josefem II., došlo v posledním dvacetiletí 18. století k pokusu o úředně nařízené usazení Romů. Marie Terezie zprvu pokračovala v tvrdé represivní protiromské politice. V roce 1749 nařídila habsburská panovnice vyhoštění Romů a represe pokračovaly až do roku 1761. O nový přístup k Romům se pokusila Marie Terezie na konci své vlády. V roce 1773 vzniklo nařízení, že se z Romů mají stát rolníci. Její nástupce Josef II. v roce 1784 přikázal usazování Romů na majetku tzv. náboženského fondu. Pokus probíhal především v tehdejších Uhrách (v českých zemích pouze na Moravě). Cílem byla asimilace Romů a jejich přeměna v rolníky. V rámci přijatých opatření měly být jednotlivé romské rodiny usídleny ve vsích, kde je tamní obyvatelstvo nemělo nazývat jako dosud Cikáni, ale raději noví Maďaři nebo noví sedláci. Takto usazení Romové měli být přejmenováni, aby se zbavili typických romských příjmení. Dále měli noví usedlíci zakázáno užívat romštinu a nesměli používat tradiční romský oděv. Děti mezi sedmým a dvanáctým rokem věku měly být dávány na převýchovu do neromských rodin. Tato nařízení se prováděla především v Uhrách a v českých zemí se týkala částečně jen Moravy. V Čechách se obdobné snahy neprojevily vůbec. Na Moravě tímto způsobem vzniklo romské osídlení v Bohusoudově na Jihlavsku a v Oslavanech u Brna.

Důležitějším než josefinský pokus o usazení Romů se staly spontánní pokusy některých romských rodin usadit se v jednotlivých obcích. Romové byli v průběhu 19. století trestáni především pro porušování nařízení týkajících se tuláctví a potulky. Základním romským problémem se stávala otázka domovské příslušnosti. Snahy o spontánní usazování se datují v jednotlivých místech jihovýchodní Moravy do poloviny 19. století i přes odpor místních obyvatel a z něho vyplývající pogromy na „nežádoucí“ nové usedlíky. Usazovací proces, který dal vzniknout velkým tzv. cikánským táborům na jihovýchodní Moravě, byl krajově omezen. Největší romské osady vznikly v Brně-Černovicích, Strážnici, Oslavanech, Bojkovicích, Luhačovicích a ve Svatobořicích. Napomáhalo tomu především sousedství jižní Moravy se Slovenskem, kde již žila stabilizovaná a usazená romská komunita. V Čechách k usazování Romů nedocházelo.

Na počátku 20. století tak žila část Romů v českých zemích usazeně, především v osadách na Moravě (asi tisíc osob), a část kočovala, hlavně v Čechách (několik set osob).

Petr Lhotka
Muzeum romské kultury

Literatura k tématu

  • Horváthová J., Kapitoly z dějin Romů, Praha 2002.
  • Nečas C., Romové v České republice včera a dnes, Olomouc 1995.
  • Nečas C., Historický kalendář, Olomouc 1997.