Romové v první Československé republice

27.10.2010, Petr Lhotka, Muzeum romské kultury

Období těsně po vzniku Československé republiky v roce 1918 nepřineslo pro Romy zpočátku žádnou podstatnější změnu. Nadále se proti nim uplatňovaly rakousko-uherské právní normy. Nejvýznamnější z nich byl výnos vídeňského ministerstva vnitra ze 14. 9. 1888, který shrnoval dosavadní protiromská opatření. Týkal se vyhošťování Romů s cizí státní příslušností, vymezoval trestání a postrk kočovných Romů. Zákon upravoval také vydávání dokladů pro domácí Romy. V Uhrách bylo obdobné nařízení vydáno v mírnější podobě až v roce 1916.

Od počátku dvacátých let se začaly objevovat petice venkovských obcí volající po přijetí zákona, který by dále omezoval pohyb Romů. Výsledkem bylo nejen provedení soupisu Romů v roce 1925 (napočteno celkem 64 938 osob, z toho 62 192 na Slovensku, 1 994 na Moravě, 579 v Čechách a 79 ve Slezsku), jehož výsledky skutečný stav spíše podhodnocovaly (podle odhadů žilo tehdy v Československu 70 až 100 000 Romů), ale především přijetí zákona č.117/27 Sb. o potulných Cikánech ze dne 15. 7. 1927.

Vzorem pro tento zákon se stal francouzský zákon o kočovnících z roku 1912 společně s bavorským zákonem „o cikánech a zahalečích“ z roku 1926. Českoslo­venská úprava „cikánské otázky“ patřila k nejdůslednějším a byla ve 30. letech dávána za vzor na mezinárodních kriminalistických konferencích. Iniciátorem přijetí zákona se stala především agrární strana.

Zákon o potulných Cikánech z roku 1927 se vztahoval na kočovné Romy, tuláky a „osoby žijící po cikánském způsobu“. Tyto osoby se musely v roce 1928 podrobit soupisu, na jehož základě bylo vydáno do roku 1938 asi 36 000 tzv. cikánských legitimací, které měly těmto lidem sloužit jako průkazy totožnosti. Mezi postiženými bylo i mnoho neromských kočovníků, trhovců atp. Evidenci vedlo četnické pátrací ústředí v Praze. Kočovat a tábořit bylo možné pouze v rámci jednotlivých rodin na základě kočovnického listu. Zákon dával možnost státní správě vyhlásit pro držitele cikánských legitimací zákaz vstupu na určitá místa, čehož využívaly některé lázně nebo části měst. Kočování se také mohlo stát důvodem k odebrání dětí, ale to se příliš nevyužívalo. Všechna tato opatření diskriminovala především kočovné Romy, mohla se však uplatnit i na Romy usazené. Mnohým Romům byly tzv. cikánské legitimace vystaveny i přesto, že žili po dlouhou dobu usazeni v jednotlivých obcích. Důvodem byla nechuť obcí udělit Romům domovské právo, a tak byli tito usazení Romové úředně považováni za bezdomovce. Zákon o potulných Cikánech společně s nechutí obcí poskytnout Romům domovské právo se stal tehdejší hlavní formou diskriminace Romů.

Na druhé straně byla první republika dobou, kdy někteří Romové získali střední i vysokoškolské vzdělání (Tomáš Holomek ze Svatobořic v roce 1936 úspěšně ukončil studium Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze). V roce 1926 byla založena první škola pro romské děti v Užhorodě, kterou si postavili samotní Romové. Ve třicátých letech vznikla hudební škola pro Romy v Košicích. Otázkám spojeným se životem Romů se začali věnovat někteří čeští vzdělanci (indolog V. Lesný a pedagog F. Štampach). I přes diskriminující zákon o potulných Cikánech a další zákonná opatření byla zřetelná postupná integrace Romů do společnosti, jež začala už v 19. století.

Mezi předválečné způsoby obživy Romů patřila tradiční řemesla (především kovářství nebo provozování hudby), která byla ovšem postupně nahrazována námezdní prací v průmyslu (především stavebním) a v zemědělství, případně různými druhy podomního obchodu a překupnictví. Docházelo také ke kombinaci tradičního řemesla a nádenické práce. Vzhledem k sezonnosti těchto zaměstnání si někteří Romové zajišťovali prostředky pro obživu drobnou kriminalitou (polní a lesní pych, drobné krádeže). Podle statistických údajů byli v Čechách nejpočetněji zastoupeni hudebníci a drobní obchodníci. Na Moravě převládali mezi Romy příležitostní dělníci a nádeníci. Profesní zaměření souviselo s usedlým nebo kočovným způsobem života.

V době předválečné Československé republiky žilo na jejím území několik základních skupin Romů. Většina patřila k tzv. slovenským Romům, žijícím usedle na Slovensku, v maďarském jazykovém prostředí žila skupina maďarských Romů. V Čechách a na Moravě patřila většina Romů ke skupině tzv. českých Romů. Tato skupina se dále rozdělovala na převážně usedlé moravské Romy (příjmení Daniel, Herák, Holomek, Malík atd.) a převážně kočovné české Romy (příjmení Růžička, Vrba, Janeček, Procházka atd.). Méně početná byla skupina německých Romů-Sintů, žijících především v německy mluvících oblastech v pohraničí (příjmení Bamberger, Richter, Klimt, Lagryn atd.). Nejmenší skupinu tvořili kočovní olašští Romové.

Petr Lhotka
Muzeum romské kultury