Romové v komunistickém režimu

27.10.2010, Petr Lhotka, Muzeum romské kultury

Druhá světová válka s sebou přinesla téměř úplné vyvraždění Romů v Čechách a na Moravě. Nacistickou genocidu přežilo asi 10 procent původního romského obyvatelstva v českých zemích (500 – 600 osob). Po roce 1945 začali za prací přicházet Romové z romských osad na Slovensku. Podle soupisu Romů provedeného v roce 1947 státními orgány žilo v českých zemích již přes 16 000 Romů. Směřovali především do pohraničí a do průmyslových oblastí severních Čech a Moravy, odkud bylo předtím odsunuto německé obyvatelstvo.

Slovenští Romové přicházeli do českých měst z kulturně odlišného prostředí izolovaných romských osad a příchod byl spojen s přetrháním tradičních rodových vazeb uvnitř romské komunity i navenek. Do Čech a na Moravu mířili Romové především v 50. letech. Počet Romů stále narůstal a v roce 1989 se odhadovalo, že v Čechách a na Moravě žilo 150 – 180 000 begin_of_the_s­kype_highlightin­g              ­150 – 180 000 end_of_the_sky­pe_highlighting begin_of_the_s­kype_highlightin­g              ­150 – 180 000 end_of_the_sky­pe_highlighting Romů. Z tohoto počtu tvoří dodnes asi 80 – 85 procent potomci slovenských Romů po staletí usazených v romských osadách, asi 10 procent tzv. olašští Romové, kteří kočovali až do roku 1959, a zbývajících 5 procent jsou potomci původních českých a moravských Romů a Sintů (němečtí Romové). Jednotlivé romské skupiny se od sebe liší především dialektem romštiny a zvyky.

Po roce 1948 byli Romové nejprve formálně zrovnoprávněni (zrušením diskriminačního zákona č. 117/27 Sb.), ovšem společensky zůstali na okraji. Od druhé poloviny 50. let přistoupil tehdejší režim k otevřené politice asimilace Romů.

Nejprve bylo zlikvidováno kočování zákonem č. 74/58 o trvalém usídlení kočujících osob. Na základě tohoto zákona byl proveden soupis těchto osob, z nichž část tvořili Romové. Nejvýrazněji se zákon dotkl skupiny tradičně kočovných olašských Romů, ale postiženi byli i mnozí slovenští Romové, kteří přijížděli do českých zemí za prací. Na základě prováděcích předpisů potom měly osoby označené za „kočovníky“ zákaz vzdalovat se bez povolení z míst, kam byli usazeni.

Od počátku 60. let zaváděly tehdejší národní výbory zvláštní seznamy Romů bydlících v jednotlivých místech. V roce 1965 bylo na základě usnesení vlády rozhodnuto o „rozptylu“ romského obyvatelstva. Usnesení bylo spíše plánem na likvidaci nevyhovujících romských osad a „rozptýlení“ jejich obyvatel na různá místa. Ve skutečnosti bylo zlikvidováno 2 700 chatrčí. Asi 3 000 rodin bylo přesídleno v rámci Slovenska a 494 rodin do Čech. Do roku 1970 se 109 rodin přesídlených do českých zemí vrátilo na Slovensko. Uvnitř českých zemí se likvidace dotkla 49 „nežádoucích cikánských soustředění“, což znamenalo přesídlení 435 rodin.

Tento plán se prováděl do roku 1968. Na jedné straně došlo k likvidaci hygienicky a sociálně nejhorších romských osad, na druhé straně se narušily tradiční sociální vazby uvnitř romské komunity. Přesídlením zanikal také tradiční hodnotový řád platný uvnitř romských komunit. Tradiční romská kultura a romský jazyk byly označeny za přežitek a Romové byli nabádáni k tomu, aby neučili své děti romsky. Tehdejší režim ovšem poněkud zlepšil zdravotní a sociální péči.

V roce 1968 došlo k jisté celospolečenské demokratizaci poměrů. Využili toho i Romové a založili první romskou organizaci, Svaz Cikánů-Romů. Svaz se snažil udržovat a propagovat romskou kulturu a pomáhat Romům při řešení sociálních problémů. Od počátku 70. let vyhlásily státní orgány program tzv. společenské integrace Romů a částečné podpory se dostalo také romskému jazyku. Na mezinárodní úrovni se Romové z Československa aktivně podíleli na ustavení Mezinárodní romské unie. Jejich činnost však skončila v roce 1973, kdy byl Svaz Cikánů-Romů na nátlak státních orgánů zrušen. Od poloviny 70. let se začala znovu uplatňovat asimilační politika (zákaz romského jazyka, sterilizace romských žen atp.).

Atmosféra se poněkud uvolnila až v polovině 80. let, kdy bylo možné v malých nákladech publikovat v romštině a začít hovořit o romské kultuře.

Politika státních orgánů v letech 1945 – 1989 měla ve svých důsledcích dva základní aspekty. Na jedné straně došlo k formálnímu zrovnoprávnění Romů a ke zlepšení jejich materiální situace (zlepšení životní úrovně, přístup ke vzdělání), na druhé straně k přetrhání tradičních vazeb a ke zničení tradičních norem. Romové neměli možnost rozhodovat sami o svém osudu, byli pouhým objektem státní politiky.

Petr Lhotka
Muzeum romské kultury

Literatura k tématu

  • Davidová E., Romano drom. Cesty Romů 1945 – 1990, Olomouc 1995.
  • Horváthová J., Kapitoly z dějin Romů, Praha 2002.
  • Nečas C., Romové v České republice včera a dnes, Olomouc 1995.