Romové v 19. století

27.10.2010, Petr Lhotka, Muzeum romské kultury

V 17.století po obsazení Valašska rakouskou armádou došlo k masové migraci Romů do Bulharska, která ještě zesílila po roce 1856, kdy bylo zrušeno tuhé nevolnictví (resp. otroctví) pro Romy v Rumunsku. Migrační vlna zasáhla střední a západní Evropu a projevila se i v zámoří (Amerika). Část Romů se usadila také v českých zemích a na Slovensku, kde bývají označováni jako olašští Romové. Do zámořských kolonií byli Romové nuceně deportováni již od 17. století (Severní a Jižní Amerika, Austrálie), od 19. století odcházely početné skupiny Romů hlavně do Severní Ameriky za prací.

Většinová společnost v Evropě v 19. století nadále Romy považovala především za tuláky putující z místa na místo. V první polovině 19. století vznikl v literatuře romantický obraz Romů údajně žijících bezstarostným svobodným životem (díla A. S. Puškina, K. H. Máchy a dalších). Realita jejich života se však značně lišila od literárního zpracování. Většina Romů navíc žila usazeně, alespoň v jihovýchodní Evropě. Ve třicátých letech 19. století se počet Romů odhadoval asi na 600 000 osob. Zájem o Romy vedl v roce 1888 k založení Gypsy Lore Society, která existuje dodnes a jejímž cílem je studium života Romů.

Na území Slovenska se v roce 1894 provádělo, podobně jako v dalších částech tehdejších Uher, sčítání Romů. Podle těchto údajů tam žilo asi 36 000 Romů. Mezi nejčastěji uváděná povolání patřila nádenická práce, z tradičních řemesel kovářství a provozování hudby. Na území Slovenska žilo více Romů proto, že tam (Slovensko bylo součástí Uher) byli méně pronásledovaní. Romové se tak na Slovensku usazovali již od 16. až 17. století (například v roce 1561 provedený soupis Romů v Liptově uváděl 96 osob pracujících jako kováři, korytáři a košíkáři).

Mezi majoritní populací se prosazovali především romští hudebníci. Už z roku 1489 pochází zmínka o tom, že romští loutnisté hráli uherské královně Beatrix. Český a uherský král Ludvík Jagellonský přikázal několikrát v roce 1525 vyplatit odměnu romským hudebníkům hrajícím na citeru. Později, od konce 18. a začátku 19. století se prosadilo především na území dnešního Slovenska (tehdy součást Uher) několik výrazných romských hudebníků. Vystupovali na šlechtických a panovnických dvorech, ale také se podíleli na slovenském národním obrození (od 60. let 19. století vystupovali mimo jiné na akcích Matice slovenské). Romští hudebníci z Uher ovlivnili i některé skladatele (např. Ference Liszta).

První proslulou romskou primáškou se stala Cinka Panna (1711 – 1772). Od roku 1725 vystupovala s manželem a švagry se svou houslovou kapelou na panských sídlech. Pro její virtuózní hru ji nazývali „cikánská Sapfó“. Další ze slavných romských hudebníků Josef Piťo (1800 – 1886) se proslavil interpretací lidových písní. Se svým hudebním souborem vystupoval také na akcích Matice slovenské. Primáš František Šarközi (1820 – 1897) byl jmenován „hlavním vojenským kapelníkem všech císařských hudebníků v Uhersku“. Na Moravě se nejvíce proslavil svou interpretací lidových písní Jožka Kubík (1907 – 1978), který vystupoval od roku 1936 s vlastní kapelou.

Kromě těchto známých osobností vyniklo především v práci s kovem mnoho dalších, bezejmenných Romů. Na počátku 20. století byla například na Moravě zaznamenána příhoda, podle které si sedlák dal vyspravit kotle od romských řemeslníků. Po dokončení práce jim odmítl vyplatit odměnu, protože prý kotle vypadaly, jako by je nikdo vůbec nespravoval. (Ve skutečnosti byla oprava tak dokonale provedena.) Před soudem potom Romové dokázali opravit kotle stejným způsobem a odměna jim byla vyplacena. Před druhou světovou válkou existovala v Poznani (Polsko) továrna na kotle, jejímž majitelem byla romská rodina Kwieků.

Tradiční romská řemesla byla postupně ve 20. století vytlačována industrializací. Pro většinu Romů to znamenalo přechod k nádenické práci; především se to dotýkalo usazených Romů. Tradičně bylo řemeslo předáváno z otce na syna a typické bylo provozování určitého řemesla v rodově spřízněných skupinách. Podle provozovaného řemesla byly pojmenovávány některé z romských subetnických skupin (např. Kalderare-kotláři, část olašských Romů). V rámci romské komunity patřili k nejváženějším členům hudebníci a provozování hudby bylo považováno za „nejlepší“ profesi. Toto hodnocení se dodnes promítá do vztahů mezi jednotlivými romskými rody a rodinami.

Petr Lhotka
Muzeum romské kultury

Literatura k tématu

  • Horváthová J., Kapitoly z dějin Romů, Praha 2002.
  • Fraser A., Cikáni, Praha 1998.