Poválečné období do roku 1989

27.10.2010, Petr Lhotka, Muzeum romské kultury

Po skončení druhé světové války, kterou provázela genocida Romů, se naposledy objevily požadavky na území pro vytvoření romského státu. Zřízení vlastního státu nebylo pro většinu Romů prioritou, protože se již cítili příslušníky jednotlivých států, na jejichž území po celá staletí žili. Nový stát se měl jmenovat Romanestan. Na počátku 70. let se k otázce jeho vytvoření vyjádřil Ronald Lee, romský aktivista z Kanady: „Co je Romanestan? Řeknu vám to, bratři. Romanestan je naše svoboda, svoboda žít jako Romové podle našich zákonů a naším způsobem života.“

Romové se v Evropě i ve světě dělí na množství jednotlivých skupin a podskupin resp. rodů. Základní, zjednodušené rozdělení lze provést na skupinu Romů (jihovýchodní a střední Evropa), Sintů a Manušů (západní Evropa), anglických Gypsies a španělských Gitanos. V zásadě jsou romské skupiny rozděleny podle dialektu, místa původu, tradiční profese atp. Velmi soudržná je v celoevropském měřítku také skupina olašských Romů, kteří žijí téměř po celé Evropě.

Jednotlivé státy příliš nezměnily svou politiku vůči Romům a evropské struktury (Rada Evropy) se poprvé k otázce postavení Romů vyjádřily v roce 1969. Romové byli považováni za kočovníky bez ohledu na to, že usazené romské komunity existovaly nejen v jihovýchodní Evropě, ale také například ve Španělsku. Změna nastala až s politickým vývojem v roce 1989, kdy začaly do evropských struktur vstupovat východoevropské státy s početnou romskou komunitou.

Centrem mezinárodního romského hnutí se stala od počátku 60. let Paříž, kde byl vytvořen Comité International de Tzigane (Mezinárodní výbor Cikánů) v čele s Vankem Roudou. Výbor se stal organizátorem prvního mezinárodního kongresu Romů v roce 1971, na kterém vznikla dnešní Mezinárodní romská unie (IRU).

První světový kongres Romů se uskutečnil ve dnech 7. – 12. 4. 1971 v Chelsfieldu asi 15 km od Londýna. Kongresu se zúčastnili delegáti ze 14 zemí (také z tehdejší ČSSR). Výsledkem jednání bylo přijetí mezinárodní romské hymny a vlajky jako symbolů mezinárodního romského hnutí. Hymna vznikla na základě textu staré romské písně Djelem, djelem… a melodie známé u rumunských Romů. Vlajka mezinárodního romského hnutí vycházela z té, která byla užita při jednání kongresu v Bukurešti v roce 1933 a z vlajky používané Mezinárodním výborem Cikánů ve Francii. Původně byla pouze modro-zelená. Modrá barva symbolizovala nebe a zelená barva zemi. Červené kolo (tzv. Ašókova čakra) uprostřed bylo přidáno na londýnském jednání jako symbol pravlasti Romů-Indie. V závěrech jednání kulturní komise se také objevil požadavek, aby majoritní populace používala pojmenování Rom. Na mezinárodní úrovni měla být navázána především spolupráce s OSN resp. s organizací UNESCO, starající se o mezinárodní kulturní dědictví a vzdělávání.

Mezinárodní romská unie (International Romani Union) byla oficiálně založena v roce 1977. Subkomise OSN pro prevenci diskriminace ve svém doporučení ze srpna 1977 uznala existenci Romů jako svébytné etnické skupiny.

První akcí nově vytvořené organizace se stal 2. světový kongres Romů, který se uskutečnil v roce 1978 v Ženevě. Zúčastnilo se ho asi 120 delegátů z 26 zemí. Delegáti z Československa chyběli, protože jim úřady nepovolily vycestovat. Hlavním motivem sjezdu se stal odkaz k indické pravlasti. Jednoznačným úspěchem Mezinárodní romské unie se stalo přijetí do sekce nevládních organizací při Organizaci spojených národů, k němuž došlo v březnu 1979 v sídle OSN v New Yorku. Mezinárodní romská unie tak byla formálně uznána.

V roce 1981 byl uspořádán 3. světový kongres Romů v německém Göttingenu. Výsledkem jednání byla mimo jiné výzva německé vládě, aby odškodnila oběti nacismu z řad Romů.

V 80. letech se kromě existující Mezinárodní romské unie objevily další organizace, především romské organizace ve státech západní Evropy, které zastupovaly zájmy imigrantů (Romů z východní a jihovýchodní Evropy). Na stejném základě vznikl Romský národní kongres v čele s Rudkem Kawczynskim.

Petr Lhotka
Muzeum romské kultury

Literatura k tématu

  • Davidová E., Romano drom. Cesty Romů, Olomouc 1995.
  • Kenrick D. – Puxon G., The destiny of Europe`s Gypsies, London 1972.
  • Kenrick D. – Bakewell S., On the Verge: the Gypsies of England, Hertfordshire 1995.
  • Liégeois J. P., Rómovia, Cigáni, kočovníci, Bratislava 1995.
  • Světový kongres a festival Romů v Londýně (Ze zprávy delegace ÚV SCR) in Romano Ľil-Zpravodaj ÚV SCR 3/71, s. 21.