Postavení Romů ve východní a jihovýchodní Evropě

27.10.2010, Petr Lhotka, Muzeum romské kultury

V zemích jihovýchodní Evropy (Balkánský poloostrov) se Romové objevili již v době existence byzantské říše. První zmínky o nich z území bývalé Jugoslávie jsou datovány do 14. století. Postavení Romů bylo od 15. století ovlivněno přičleněním tohoto území k říši osmanských Turků.

Ve východní Evropě (území Polska a litevského knížectví, které zahrnovalo také část Ukrajiny a Běloruska) je pobyt Romů datován až od období 15. století. Jednalo se především o skupiny Romů, které na toto území pronikaly ze západu (německé země) a také z jihovýchodu (Valašsko a Sedmihradsko). Podobně jako v jihovýchodní Evropě se také tam část Romů usazovala.

Na území Balkánu, které bylo od 15. století součástí osmanské říše, se vůči Romům uplatňovala stejná opatření jako vůči dalšímu obyvatelstvu. V zásadě byla politika osmanské říše založena na nerozlišování obyvatelstva podle etnického původu. Rozlišovalo se však na základě vyznání. Obyvatelstvo bylo rozděleno na muslimy a ostatní a rozdíl se uplatňoval především při výběru zvláštní daně od nemuslimů. Poplatek zvaný „charač“ tak museli platit také křesťanští Romové.

V nikopolském sandžaku (sandžak – správní jednotka osmanské říše) na hranicích tehdejšího Bulharska a Valašska tvořili Romové v roce 1430 asi 3,5 % obyvatel. O století později, podle traktátu vypracovaného v letech 1522 – 23, žilo v osmanské říši podle oficiálních údajů asi 66 000 Romů (z tohoto počtu bylo 47 000 křesťanů). Největší část Romů žila na území Bulharska a Jugoslávie (asi 2 třetiny celkového počtu).

Pro Romy, kteří pracovali pro tureckou armádu především jako řemeslníci, byla v roce 1541 zákonem o cikánském sandžaku zřízena zvláštní administrativně správní jednotka (příslušnost k ní byla dána vykonáváním určitých prací, případně místem bydliště, protože se vztahovala na Romy bydlící v blízkosti vojenských pevností). V čele této správní jednotky stál státní úředník sídlící nejprve v Turecku a později na Balkáně. Příslušníkům cikánského sandžaku byla odpuštěna část daní a poplatků. Romové se tak uplatnili v turecké armádě. Například v 18. století bránili Kosovo před rakouskou armádou. Naopak Romové žijící v křesťanském prostředí v Uhrách bojovali proti Turkům a osvědčili se také na konci 15. století jako zruční řemeslníci-výrobci zbraní.

Situace na území Valašska, Sedmihradska a Moldávie (dnešní Rumunsko) se vyvíjela pro Romy odlišně. Na tomto území byli Romové v tuhém nevolnictví, které se začalo formovat již od 14. století (někteří autoři mluví v této souvislosti o otroctví). V nejhorším postavení byli romští nevolníci patřící šlechtě (bojarům). V lepším postavení se nacházeli takzvaní klášterní a „státní“ nevolníci, kteří mohli kočovat. Existovaly také skupiny Romů, uprchlých od svých pánů a žijících v odlehlých oblastech, a dále skupiny, které byly v podobném postavení jako ostatní poddaní (například takzvaní aurari-Romové provozující rýžování zlata).

V 17. století došlo k obsazení Valašska rakouskou armádou. Následovala masová migrace valašských Romů do Bulharska. Podobným způsobem odcházely romské skupiny nejen z Valašska, ale také ze Sedmihradska na území tehdejšího Polska a Uher, kde byly lepší podmínky pro obživu. Některé skupiny putovaly také na východ na Ukrajinu.

Na území Polska jsou Romové bezpečně zaznamenáni až od 15. století. V dokumentech se objevuje jméno Cygan již na začátku 15. století, ale není jisté, zda se jednalo o Roma, nebo pouze o jméno. Název Filistyni byl v Polsku používán pro kočující skupiny Romů přicházející od 16. století ze západu, kde začínalo pronásledování Romů. Romové přicházející především od 17. století z jihu byli nazýváni prostě valašští Cikáni. Kromě těchto kočovných skupin žili na území Polska také usazení Romové. Mezi různými skupinami docházelo někdy ke sporům, jejichž řešení v některých případech Romové ponechali na místních „gádžovských“ soudech.

Od 17. století se objevují zprávy o krádežích spáchaných Romy především ve Slezsku. V některých případech šlo zřejmě o krádeže ve prospěch místní šlechty. V průběhu 17. století byla v Polsku přijata usnesení zakazující „přechovávat Cikány“ a nařizující jejich odchod ze země; nebyla však dodržována. Jako zvláštní instituce byla od poloviny 17.století vytvořena funkce „cikánského krále“, kterou zastával nejčastěji drobný šlechtic (zřejmě se nejednalo o Roma). Jeho úkolem bylo zprvu zabránit Romům v krádežích, později ovšem bylo jeho posláním chránit Romy před perzekucí. Poslední takto jmenovaný „král“ byl jmenován v roce 1780. Romové mu byli povinni odvádět pravidelné poplatky.

Petr Lhotka
Muzeum romské kultury

Literatura k tématu

  • Demeter N. – Bessonov N. – Kutěnkov V., Istorija Cygan, Voroněž 2000.
  • Marušiaková E. – Popov V., Ciganite v Osmanskata imperija, Sofia 2000.
  • Mróz L., Dzieje Cygánow-Romów w Rzeczypospolitej XV-XVIII, Varšava 2001.