Nacistické pronásledování Romů v Evropě

27.10.2010, Petr Lhotka, Muzeum romské kultury

Evropští Romové se v letech 1933 – 1945 na územích kontrolovaných nacistickým Německem stali obětí hromadné perzekuce. V Německu byla nejprve přijata opatření vylučující Sinty (subetnickou skupinu německých Romů) a ostatní Romy ze společnosti (zákaz sňatků s tzv. árijci, zákaz výkonu kočovných živností atp.). Postupně vzniklo na území Německa mezi lety 1935 – 1938 několik internačních táborů, ve kterých byla soustředěna část Romů.

Na konci roku 1938 vydal šéf SS a německé policie Heinrich Himmler výnos o potírání cikánského zlořádu, na jehož přípravě se podíleli odborníci na „rasově-biologický výzkum“ pod vedením dr. Roberta Rittera z „Výzkumného ústavu rasové hygieny a populační biologie“ spolu s policejními experty. Všechna opatření proti Romům byla řízena kriminální policií. Jejich cílem podle uvedeného výnosu byla „rasová separace všech Cikánů od německého národa“. V listopadu 1939 bylo Romům nařízeno usadit se a byl proveden jejich soupis.

Mezi nacistickými pohlaváry probíhala debata o tom, zda se mají následující opatření vztahovat na všechny Romy bez výjimky, nebo dát výjimku tzv. rasově čistým Sintům (německým Romům) a tzv. Lallerům (německy mluvícím Romům z odtrženého českého pohraničí). Pseudovědecký rasový výzkum definoval pojmy „Cikán“ a „cikánský míšenec“ (byl jím každý, kdo měl mezi svými osmi předky alespoň jednoho Roma) a označil Romy za dědičné kriminálníky, které je nutné „eliminovat“ ze společnosti.

Tragický dopad měl na Romy nejen v Německu, ale v celé nacisty kontrolované Evropě Himmlerův výnos ze 16. 12. 1942 o deportacích Romů do koncentračního tábora Auschwitz II.-Birkenau. Mezitím již byli němečtí Romové vyloučeni z armády a v některých případech bylo romským dětem zakázáno navštěvovat školu. Z transportů do koncentračního tábora měli být vyjmuti Romové žijící v manželském svazku s Němci, dále usazení a trvale pracující Romové a cizí občané. Ti se měli podrobit sterilizaci. V praxi však byly výjimky z transportů velmi řídké a Romové byli deportováni bez ohledu na společenské postavení. První transport německých Romů odjel do nově zřizovaného tzv. cikánského tábora Auschwitz II.-Birkenau na konci února 1943 a celkem bylo takto deportováno přes 22 000 Romů z celé Evropy. Němci nakonec tábor zlikvidovali v noci 2. 8. 1944, kdy zbývajících 2 897 mužů, žen a dětí zavraždili v plynových komorách.

V okupovaných zemích, jako byly Rakousko, Belgie, Holandsko a okupovaná Francie, byla uplatňována podobná opatření jako v Německu (internační tábory, deportace do Osvětimi). V Rakousku byl v roce 1941 otevřen tábor v Lackenbachu. Odtud v roce 1941 vypravili transport 5 007 Romů do ghetta v Lodži (později byli deportovaní zavražděni v plynových komorách). Rakouští Romové byli posléze deportováni spolu s německými do Osvětimi. Odlišná situace panovala na okupovaných územích Polska, Jugoslávie a SSSR. Na okupovaném území Sovětského svazu byli Romové vražděni jednotkami SS. Počet zavražděných Romů bývá odhadován na 30 000. Vraždění Romů proběhlo také v okupovaném Srbsku.

Fašistický ustašovský režim v Chorvatsku likvidoval Romy spolu se Židy především v koncentračních táborech. Nejproslulejším se brutalitou a počtem zavražděných stal koncentrační tábor v Jasenovaci.

V klerofašistickém Slovenském státě se zaváděla opatření omezující svobodu Romů a jejich občanskou rovnoprávnost. Byla stanovena definice „Cikána“, ve které bylo hlavním kriteriem tzv. zařazení do slovenské pospolitosti. Část Romů byla přiřazována k takzvaným pracovním útvarům, případně do pracovních táborů. Do některých míst byl vyhlášen zákaz vstupu Romů. Romské osady byly vystěhovány z blízkosti obcí na odlehlá místa. Po vypuknutí povstání v roce 1944 přišla na Slovensko německá armáda spolu s jednotkami SS a spolu s Hlinkovými gardami se podílely na masakrech Romů a vypalování romských osad. V roce 1944 byl otevřen tzv. zajišťovací tábor pro Cikány v Dubnici nad Váhom, v němž byly internovány celé romské rodiny. Po vypuknutí tyfové epidemie na počátku roku 1945 byli nemocní vězni popraveni německými vojáky.

Protiromskou politiku v jednotlivých zemích lze rozdělit do tří typů. První byl charakteristický pro území přímo kontrolované nacisty (Německo, Rakousko, Sudety), ale také území Čech a Moravy. V těchto oblastech byla postižena prakticky celá romská komunita (nucené usazení, policejní dohled, soupisy a deportace do koncentračních táborů). Druhý typ protiromské politiky se uplatňoval na územích okupovaných nacistickou armádou v Polsku a v SSSR. Romové tam byli masakrováni oddíly SS. Třetí typ protiromské politiky existoval v satelitních státech nacistického Německa. V zemích, jako bylo Chorvatsko, byli Romové prakticky vyvražděni, v jiných zemích (Bulharsko) od vyhlazovací politiky vůči Romům ustoupili. Celkový počet obětí romského holocaustu se v celé Evropě odhaduje v rozmezí od 200 po 500 000 osob. Rasové pronásledování Romů nacisty začaly německé soudy uznávat až od 60. let.

Petr Lhotka
Muzeum romské kultury

Literatura k tématu:

  • Fenomén holocaust. Sborník mezinárodní vědecké konference, Praha-Terezín 6. – 8. 10. 1999, Praha 1999.
  • Kenrick D. – Puxon G., Cikáni pod hákovým křížem, Olomouc 2000.
  • Lewy G., Nazi Persecution of the Gypsies, Oxford 2000.
  • Rose R. (red.), Der nationalsozia­listische Völkermord an den Sinti und Roma, Heidelberg 1999.
  • Zimmermann M., Verfolgt, vertrieben, vernichtet. Die Nationalsozia­listische Vernichtungspolitik gegen Sinti und Roma, Essen 1993.